Y for Why

Spoustu špatností, pane White

"Parádaaaaaa!"
"Přestaň se laskavě chovat, jako debil."
"Ale vždyť jsme na horské dráze! Tady se každý chová-"
"Aaaaa!"
Eliah, namísto řevu neodolal záchvatu hysterického smíchu. Chlap, jako Adrian a bojí se výšek. Co tedy mohl vymyslet lepšího, než ho odtáhnout na horskou dráhu? A nebo do nějaké vysoké budovy?

Za těch pár dní, co pracovali v Tokyu svého šéfa poznal ze zcela jiného úhlu, než předtím. Adrian byl kupodivu docela sdílný, i když z něj i teď čas od času čišel smutek nad vzpomínkami. Eliah to chápal... Zároveň mu bylo jasné, že není smutný jen kvůli tomu...
Dráha se konečně zastavila a Adrian, mírně rozklepaný, strhl ze svého těla poutací pásek a co nejrychleji se z atrakce - přímo přez svého asistenta- dostal.

Eliah se konečně přestal chechtat, jako blázen a odpoutal se, aby mohl za rozklepaným šéfem vylézt.
"Nechceš ještě jednou?"
"Ne-..."
Zachraptěl v odpověď Adrian a snažil se dýchat a nevýhodou obsah žaludku.
Už mu dokonce i tykal- což přeci něco znamenalo.
"Na tuhle atrakci jsem vlezl jenom kvůli tobě! Podruhý už to neudělám."
*Kvůli mně...* Eliah se na svého šéfa roztomile usmál a Adrian mu úsměv po chvilce přemáhání zvracení oplatil.
Z mizivé šance, kterou snad ani na začátku neměl si s Adrianem rozuměl víc... A víc. Až ho to samotného překvapovalo.

...

"A tedy... Proč jsi to tu opustil, když je to tak úžasná země?"
Podepřel si rudovlasý bradu dlaněmi. Po celodenní zábavě na festivalu už bylo kolem desáté a popíjeli spolu na pokoji v hotelu nejprve drahé Evropské víno a potom i saké- japonské rýžové víno.
I když bylo jasné, které z nich Adrian preferoval.
"Šlo o rodinnou rozepři. Nevím, jestli je to něco, co bys chtěl poslouchat."
El si zkousl spodní ret a s úšklebkem se přisunul k Adrianovi blíž. Byl to právě ten typický pohled, který k vypravování přímo vybízel... A že Eliah už zjistil, jaké pohledy na pana Shirikawu zaberou, když ho chce k něčemu přinutit. Ale v práci o tom samozřejmě nikomu nepoví...
Adrian si přiložil ruku na čelo, loktem se opřel o stůl a naklopil do sebe další saké. Nebyly to nejlepší vzpomínky a ačkoliv bylo už na začátku oběma minimálně dvakrát vyjasněno, že nebudou pít moc a neplánují se opít, konverzace k tomu zřejmě dost vybízela.
"Dobře... Když jinak nedáš."
Odfrkl si světlovlasý s úšklebkem, jež jasně dává najevo, že to vzdáva. Nemělo cenu se snažit těmhle pohledům vzdorovat.
"Se zbytkem rodiny jsem si býval docela blízký. Sourozence nemám a proto jsem mnohem víc času trávil s Izutem. Mým bratrancem a také důvodem, proč jsme nyní doopravdy tady."
Další lok saké.
"Jsme od sebe jen o tři roky, ale i tak jsem to obvykle byl já, kdo ho měl hlídat, když nikdo nebyl doma."
Vydechl. Očividně to nebylo něco, co by říkal rád, ale pokoušel se to ze sebe dostat. Trochu k odvaze mu dopomáhalo i saké... Eliah jej však hltal pohledem a čekal jen na každé další slovo. I proto Adrian tiše pokračoval.

"Matka si toho začala všímat až když od strýce odešla manželka. Víc se soustředila na to, aby se tohle nám třem nestalo. Nejprve našla jen náznaky. Až v mých patnácti si udělala pevný obrázek. Dívkám jsem se vyhýbal, četl jsem jen časopisy s muži... A dělal jsem i jiné věci, jež pro mou rodinu byly... Ostudné."
Eliahův obličej se změnil v trochu zmatený. Nechápal.

"Jsem gay, pane White."

Zasmál se kysele Adrian a Eliah měl co dělat, aby nespadl ze židle.

"Ale... Kvůli tomu jste tedy odešel...?"
Zavrtěl hlavou, když se vzpamatoval. Vždyť... Nikoho by z domu kvůli tomuhle nevyhodili..
Nebo ano? Měl za to, že to je jen noční můra, jíž se sám strašil, než se matce přiznal...

"Ano. Rodina mnou začala opovrhovat a otec mne fakticky vydědil. Měl jsem japonské jméno, ale otec mi jej zakázal používat. Po příjezdu do Británie jsem si jej změnil. Chtěl mne zbavit i příjmení, ale matka mu to nedovolila. Každopádně to bylo naposledy, co jsem se směl vidět se svým bratránkem, než mne otec odstřihl od peněz. Naštěstí mi dovolil dostudovat školu. Potom už se ke mně nehlásil krom každoročního poslání obrázku a popisu nějaké ženy z trhu nevěst. Nikdy jsem neodpověděl."

Další hlt saké, po kterém Adrian kysele upustil skleničku, jež se s cinknutím chvilku točila, než se do ticha mezi nimi zastavila úplně.

"To...to je... Hrozné... Já vím, že... Si myslíš, že to nechápu, ale já... To chápu. Bál jsem se toho samého."
Vyklopil Eliah rychle a pomalu pohladil Adriana po rameni. Nebyl si jistý, jak reagovat... Jestli soucitně, nebo... Radostně. Neb tak přesně se cítil.

Bylo mu líto, co nejspíš musel prožít, aby vůbec byl schopen žít... A ještě se tak brzy dostal na tak vysokou pracovní pozici. Na druhou stranu o tomhle momentu tak napůl snil od doby, co se objevil v jeho kanceláři, jako asistent.
Když se Adrianovy rty dotkly těch jeho, myslel, že mu hlava docela vybuchne... Pohlédl plavovlasému vyjeveně do očí. Bylo to saké, co to způsobilo...? - ne, tolik toho přece ještě nevypil. Nebo ano? Odtáhl se.

"A...?"
"Omlouvám se. Tohle by se nemělo motat do práce. Jindy bych ale neměl šanci tě lépe poznat. Měl jsem obavy, že bys odmítl, pokud bych tě v práci někam pozval."

Hlava pana Whitea doopravdy vybuchla na milion kousků, které vesele surfovaly po oběžné dráze dokonalosti...

"Takže... Tys..."
"Vše co jsem ti řekl je pravda. I s mým bratránkem, kvůli kterému tu jsem. Ale pokud bych opravdu chtěl jet za prací, nejspíš bych tě nechal doma a posílal ti papíry elektronicky odsud, ne?"

Adrian se po dlouhé době krátce zasmál. A Eliah se k němu po chvilce přidal...
Seděli vedle sebe, na stole láhev vína a saké a smáli se... Až to bylo zvláštní.
První se ovládl Adrian a nato i jeho asistent, který si s úsměvem otřel slzy smíchu.
"To je... Taková... Ironie."
"Proč myslíš?"
"Od... Chvíle, co jsem vlezl do tvé kanceláře jsem tě chtěl."
Adrianovy tváře zlehka zčervenaly, což bylo snad to poslední, co by Eliah mohl čekat.
"Takže... Ehm..."
Poklepal prsty na stůl Eliah, načež se však zvedl a usadil se svému šéfovi na klíně, kde se maličko zavrtěl.
Lehce si rozepl pár knoflíků košile, zkousl si ret a svůdně se usmál.

"Co s tímhle problémem teď hodláte dělat, pane Shirikawo?"