Y for Why

Prázdno

Na dveře pokoje číslo 26 se s opatrností a trochou nejistoty sneslo štíhlé zápěstí. Klouby jemných prstů se však přece jen trochu zarazily.

"Jsi si... Aehm. Jisty, že nechceš klepat ty?" Zvedl rudovlasý pohled ke svému příteli, jež zlehka svíral v dlani jeho druhou ruku. Právě tady prý teď přebývá pan Shirikawa. Alespoň to se dozvěděl z jeho e-mailů, jež si vyměnili před několika dny. Prý teď dlouhou dobu není doma, bydlí u jednoho známého, ale pohádali se a tak nyní skončil tady. Tak o tom alespoň hovořily e-maily a ani Eliah, ani Adrian neviděli důvod něčemu takovému nevěřit.

"Jen zaklepej." Vybídl ho Adrian lehce frustrovaným hlasem, už poněkolikáté. Rudovlasý se totiž o klepání zmiňoval už tak čtyřikrát za dobu, co ruku v ruce stoupali výtahem do druhého patra místního hotelu a jak se zdá, ani nyní nebyl zcela přesvědčený o odpovědi.

"Do toho. Jsi můj asistent. Tohle je můj příbuzný. Pokud ti t udělá radost, přeci už ho nikdy nemusíme vidět."

*A stejně to tak i možná dopadne...* Pomyslel si Adrian, jež uvnitř byl podobně nervózní, jako jeho milenec a přítel. Přeci jen, je to po dlouhé době jediný kontakt s rodinou a on nehodlá zapírat to, kým je, i v takovéhle situaci, kdy by se to jeho paličatým příbuzným, hlavně tedy otci, nelíbilo. Když se konečně ozvalo zaklepání, Vypustil ze rtů mírný povzdech a pro jistotu se sám natáhl, aby zaklepal znovu, tentokrát hlasitěji.

"Je tu vůbec?" Zeptal se Eliah do chvilky ticha, ale odpověď se mu nedostala, když se za dveřmi ozval zvuk bot. Potom šoupání, jak se osoba nejspíš pokoušela nahlédnout do kukátka. Až po chvíli se skutečně dveře otevřely.

"Zdravím...?" Izuto zněl rozespale. Popravdě si stále ještě dost rozespale připadal. Tušil, že dnes měl mít hosty, tušil i dokonce koho. Bratrance - hrávali si jako děti, alespoň tak nějak si to pamatoval. Jenže potom jeho bratranec odjel. Rodina tvrdila, že odjel do zahraničí za studiem, ale jemu nikdy nikdo tak docela nevysvětlil, proč.

"Ahoj... Asi si mě už nepamatuješ..." Ušklibl se Adrian a podal mu ruku. Byl vyšší. Jen o trochu, ale i tak se nad Izutem trochu tyčil. Nebo to bylo tím, že byl Izuto tak rozespalý?
"Adrian, tedy?" Ptal se s trochu nejistým úsměvem.

"Jojo. Trefa." Stiskl bratranci ruku. "A tohle je...?"
"Eliah White... Sekretář a asistent." Zazubil se Eliah a nastavil před sebe ruku, kterou Izuto hned nato také stiskl.
"Takže... Je to pracovní? - kdybych to věděl, tak... Bych se lépe oblékl." Povzdychl si unaveně Izuto a prohrábl si světlé vlasy.
"No vlastně..." Odkašlal si Adrian.
"On je tu jako součást rodiny." Jemně položil ruku na Eliho rameno a ten zrudnul jako něco mezi Pivoňkou a růží.

"Chcete mi tedy říct, že...?"
Dál se nedostal.
Téměř se mu zatmělo před očima a jediné, co viděl, byla Takaiova bledá tvář.

...

Ještě nikdy jsem si nepřipadal zároveň těžký, jako kámen a lehký, jako obláček. Tělo mne bolelo a přes záclonu bolesti se rozléval příjemný deštník uvolnění a lehkosti.
Opatrně jsem si vytáhl jehličkou z žíly, její špičku jsem olízl a odložil na stranu. Pořezanou a píchnutou paží jsem si přitiskl k tělu a slastně jsem zasténal.
Bylo to skvělé. Uvolňující. Jako bych se zároveň propadal do betonu a stejným množstvím jsem se nadále vznášel a vylétával nad střechu tohohle hnusně páchnoucího místa. Blikající fialová, červená, modrá a žlutá světla jsem ignoroval ačkoliv se mi odrážela na víčkách. Nikdy jsem v žádném klubu nebyl... Ale takové to tedy asi je. Vláčně jsem se vydal na taneční parket. Téměř ihned se mne chopily něčí ruce. Zadek jsem natiskl do cizího klína a vlnil jsem se do rytmu hudby, kterou jsem stejně téměř nedokázal vnímat. Omámeně jsem paže natáhl za sebe. Zavřel jsem oči a viděl jsem Izutovu tvář.

Tak krásnou... Dokonalou v každé směru. Jeho rty...

Kabinka záchodů se mi zdála ještě těsnější, než kdy jindy. Už jsem se ani nebránil, když mi stahoval kalhoty, jen jsem se opřel o stěnu a čekal. Pak se dostavila bolest, zatímco jsem zíral na bílé kachličky, pomalované lihovkou a popsané různými slovy, zatímco jsem poslouchal cizí steny a vnímal jen bušení krve ve vlastních uších a to, co mne sice zaplnilo a dopřálo mi slast, stejně i bolest a hlavně hnus...  Ale stejně to nedokázalo vyplnit prázdnotu, která mne sžírala zevnitř, jako černá díra, do které všechno padá... A padá...

Až tam určitě jednou skončím i já...