Y for Why

Lžu sobě a svým nejbližším

Dnešní noci se mi sny nezdály. Nebo možná i zdály, to jsem si nebyl jistý. Jen mi něco v mé mysli říkalo, že ten večer, kdy jsem se vrátil přiopilý domů, se něco stalo. Něco... Špatného?
Nechápal jsem to.  Plně jsem si to neuvědomil, dokud jsem se nevzbudil docela. S bolestí hlavy a pocitem... Smutku. Tentokrát to ale nebyl 'ten smutek', na který už jsem za těch pár měsíců byl zvyklý... Byla to jiná provinilost. Zvedl jsem se na posteli. Jakmile jsem se posadil na posteli, mou hlavu sevřel nával bolesti, až se mi skoro zvedl žaludek. Chvilku trvalo, než všechno zcela odeznělo... Rozhlédl jsem se po pokoji... Stihl jsem si na tuhle místnůstku docela zvyknout. Však už jsem tu spal dlouho. A postupně jsem si možná víc uvědomoval sám sebe. Možná jsem se konečně mohl zbavit 'toho' smutku... Bylo mi jasné, že můj smutek už nikdy zcela neodejde. Zůstane vždycky se mnou. Ve mně. Nehledě na to, co budu dělat...

Bude třeba ho jen skrýt. A pohřbít pod jinými, snad světlými myšlenkami... A nebo pod prací. Ano. Tak, jak to chtěl můj otec.

Jenže má Aiko si tohle nezaslouží. Nezaslouží si zapomnění...

S těžkým pocitem v hrudi jsem se zvedl z postele a chvilku jsem jen stál a zhluboka dýchal. Je třeba se změnit. I když na Aiko nikdy nezapomenu, nemohu pořád zůstat v ulitě.
Vešel jsem do zdánlivě prázdného obýváku. Takai byl nejspíš na pohovoru. Už nějakou dobu si hledal jinou práci. Vždyť sotva končil školu...

Takai...

Včerejšek ...

Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Vracely se mi vzpomínky na včerejší večer. Na to, co jsem udělal. Jak jsem jenom mohl?! Jako kdybych zneuctil památku své snoubenky a svého dítěte...! A Takai... Ach, Takai... Proč mne neodstrčil? Proč mne nechal pokračovat?!...

"Izuto...Izuto...!"
Slyšel jsem zvláštně, jakoby z dálky. Zaostřil jsem pohled a uvědomil jsem si, že hledím do Takaiova vyděšeného bílého obličeje, když mne přidržoval a pomáhal mi na nohy. Ani jsem nezaznamenal, že se mi podlomila kolena. Jednou rukou jsem se zachytil gauč a i s jeho pomocí jsem se vytáhl nahoru. Za těch pár měsíců jsem hodně schodil. Ne, že bych kdy měl tělo obalené tukem, ale nyní už se na kostech držely jen zbytky mých dřívějších pevných svalů...

"Ty... Jsi doma?"
Ptal jsem se tiše, snad i trochu zmateně. Kdykoliv jsem se nyní na Takaie podíval, viděl jsem to, co se stalo večer. A to, že v ten moment jsem... Se cítil dobře. Na chvilku. A nebo to bylo, že jsem namísto něj viděl Aiko?

"No, ano. Chtěl jsem se ujistit, že nebudeš mít kocovinu..."
"Asi mám..."
Přiznal jsem tiše a přinutil jsem se na něj podívat. Smutně se pousmál.

"A... Víš, co se dělo včera?"

Takai si to pamatoval!... Ale já jsem přece muž! Nemůžu mít rád jiného muže...-! To nejde!

" Přišel jsem domů... A potom už nevím..."

Chytl jsem se za hlavu, aby Takai neviděl mé roztěkané oči. Promnul jsem si čelo... Naštěstí se neptal. Třeba si stále myslel, že mám kocovinu. Nebo jsem v to alespoň doufal.
Kupodivu se na jeho tváři mihl jakýsi zvláštní smutek.

A to mne zmátlo snad víc, než jsem si byl ochoten připustit. Vinil mne za to, že jsem ho políbil?... Či naopak chtěl, abych pokračoval? To ale...-

" Nu, tak ti zatím udělám alespoň nějaký čaj nebo něco... Odpočinek ti prospěje... Lehni si chvilku na gauč."
Vyzval mne, když mi ke gauči pomohl. Od té chvíle jsem pociťoval problém s tím,...se mu klidně dívat do očí.

...

Když Izuto vešel do obýváku, v tu chvíli jsem ještě stále byl v kuchyni. Ten den jsem zaspal a měl jsem příšerné kruhy pod očima. Nejspíš kvůli včerejšímu večernímu vysilujícímu pláči. To byl hlavní důvod, proč jsem nešel na pohovor či studovat. I dnes ráno jsem byl... Vyčerpaný. Neb vzpomínky z večera mne zahřívaly i mrazily zároveň a v mé hlavě rostl čím dál tím větší zmatek.

A pak tu najednou byl znovu Izuto... Zdál se v podobném stavu, jako já. Ani pořádně nevyspalý a zmatený... Když se skácel k zemi, jako podlomený strom, téměř jsem ho nestihl zachytit... I když teď vážil mnohem, mnohem méně... Připomínal strom na jaře, jež namísto rozkvětu chřadne, loupe se mu kůra a jednoho dne uschne docela...
Po ujištění, že je v pořádku, jsem se ho musel zeptat...

"A...Víš, co se dělo včera?'
" Přišel jsem domů... A potom už nevím..."

Zněla odpověď...

Nepamatuje si to...

Neví, co se stalo.

Netuší, co pro mě znamená.

Navždy budu jenom ten druhý...

Ten, co při něm stál a nikdy mu nemohl říct, co k němu cítí, protože by nepochopil...

Příliš zaslepen smutkem.

... Vlastní smutek jsem pečlivě schoval, doufajíc, že si ho Izuto v mém pohledu ani nepovšimne.
"Nu, tak ti zatím udělám alespoň nějaký čaj nebo něco... Odpočinek ti prospěje... Lehni si chvilku na gauč."
Pousmál jsem se prázdně, než jsem rychle odešel do kuchyně.

Nechtěl jsem, aby mě viděl, když brečím...