Y for Why

Výčitky a zlost

Ten den ráno jsem se na sebe nemohl ani podívat. Ani pořádně ráno nebylo. Ale v mé ložnici bylo stejně příliš tmavo.
Všechno tu bylo Aiko... V bílých záclonách se skrývala její usměvavá tvář. Na zdi nad postelí byla série jejích fotek z jejího foťáku, který dostala k našemu dvouletému výročí... A hlavně prázdné místo.
To prázdné místo vedle mne bylo to nejděsivější. Tam, kde byla přikrývka obvykle rozházená, jak se Aiko vrtěla ve spánku, byla nyní ustlaná. Chladná a nepřívětivá.
Dotyk chladné přikrývky mne zamrazil až na duši...
A připomněl mi konečnost včerejška. Aiko už se mi nikdy nevrátí.
Záchvěv jejích řas.
Veselý smích.
Ta chvíle, kdy ve svatebních střevíčcích poskakovala na sněhu.
Limuzína, kde jsem ji bezstarostně držel v náručí a ona se smála...
Ten zvonivý sladký smích.
Výstřel.
...

Opustil jsem jeho dům to odpoledne. Vyhodil mne na ulici, s těmi samými slovy, jako minule. Nechtěl mne vidět. Chtěl být jen s Aiko. S jejich bytem, kam chtěli jednou pořídit ložničku pro dítě...
Ano, svým způsobem jsem Aiko nenáviděl. Za to, že mi Izuta vzala. Přebrala... Jenže on nikdy nebyl můj na to, aby mi ho mohla vzít. Aiko... Měl jsem ji rád a přál jsem jim všechno štěstí světa, když už jsem ho nemohl mít...
Mohl jsem být jen přítel.
Ale teď ani o to Izuto nestál. Ani o mne...
Truchlil jsem nad ním i na svou přítelkyní... A nenáviděl jsem ten nový pocit. Ten strašný, sobecký pocit, který jsem chtěl zapudit...
Že možná, až se Izuto přenese přes žal, bude schopen svoje srdce znovu otevřít. A já jsem chtěl být u toho. Pomoct mu se znovu dat dohromady, aby pochopil, že tu jsem pro něj.
A vždycky jsem byl.
A nejspíš vždycky budu.