Y for Why

Pro tebe čímkoliv...

Nemluvil se mnou.
Nezvedal mi mobil.
Neodepoval na zprávy.
Nikdo netušil, kde je a já z toho pomalu začínal ztrácet rozum.

To, jak chladně řekl, že jde na vzduch... Jako kdyby místo toho říkal, že už mě vlastně nikdy nechce vidět... Bylo to, jako kdyby mi říkal, jak moc mě za to nenávidí... Ale já se nenáviděl taky.
Sobec!!! Nic jiného jsem nebyl!
Zůstal jsem doma, kdyby se ke mě náhodou vrátil... Vždyť si tu nechal naprosto všechno! Krom mobilu,možná.
Obvolaval jsem všechny Izutovy přátelé... Už jednou si Izuto podřezal žíly... Co když to udělá znovu?! Co když ho tentokrát nikdo nenajde? Jen kvůli mně?!!

Nejenom, že jsem byl zoufalý z toho, co jsem udělal. Zároveň mne drtila bezmoc a strach a výčitky a... A....
Už jsem si oblékal bundu, že ho půjdu najít. Teď hned. Je jedno, jak je venku, já ho prostě musím najít!
Vzal jsem za dveře a-...
Za dveřmi stál Izuto... Dost promočený. Ale překvapilo mne, že... Nevypadal tak zničeně. Spíš... Zahloubaně.
Bylo mi jedno, co si o mě bude myslet! Měl jsem tak hrozný strach!
Bez řečí jsem se mu vrhnul kolem krku.
"Tos nemohl dát vědět?! Tos nemohl...!..."
Objímal jsem ho, zatímco jsem mu hlavu zabořil do ramene.

Nejspíš přežiju, bude li mne nenávidět. I když to bolí...
Hlavně, že je v pořádku... Že mu nic není.
Obejmutí mi neoplatil. Počkal, až jej pustím. Vešel a zavřel za sebou.
"Potřebuju si promluvit."
"Ano... Jistě, já taky! Nemělo se to stát a já-"
Přiložil mi prsty na ústa, takže jsem jen vyjeveně ztuhnul a hleděl jsem na něj.
"Bude lepší si na to sednout..."
"Jo... Jasně."

Sundal jsem si bundu a šel jsem si sednout na gauč. Byl jsem jako na trní. Teď mi řekne, že mě nenávidí a už mě nikdy nechce vidět. Teď... To rozbije docela. Teď mi řekne, že je mu ze mě zle.
Na jeho ustaraném obličeji se objevil prchavý úsměv. Snad nucený, ale i tak mi dal maličkatou naději.
"Já bych... Chápu, že... Tohle nechceš. Vím, že jsem to neměl dělat. Ale ty jsi byl tak... Smutný a... Já..."
Znovu se mi třásl hlas. Přesto mne Izuto znovu nenechal domluvit. Usadil se naproti mě a opřel se lokty o kolena... Zmlkl jsem a jen jsem čekal na jeho verdikt, jež měl přijít...
Bylo to v ten moment horší, než čekat na smrt...
A už jsem to chtěl mít za sebou.

...

Dlouhá procházka mi od rána pročistila hlavu. Ačkoliv venku pršelo...
Takaiovy telefonáty následovaly minutu co minutu... Ale já s ním ještě neměl sílu mluvit.

"Aiko... Co jsem... Udělal?!"
Ptal jsem se nahlas sám sebe, když jsem pomalu procházel deštěm...
Přišel jsem si, jako kdybych svou mrtvou snoubenku podváděl... I když to nebyla pravda, cítil jsem výčitky, jež mi jen tak nikdo neodpáře...

*Vyspal jsem se se svým nejlepším přítelem... Nezastavil mě. Nechal se... Oba dva jsme ulítli víc, než jsme ochotni přiznat... Tohle nefunguje. Nejsem gay... Myslím... Ačkoliv když jsem ho měl v náručí... Ne! Vždyť je to sprostý! Hnusný! Kurva!!!!*

Praštil jsem do stěny domu... A až tehdy jsem zvedl hlavu... Stál jsem znovu před Takaiovým domem...
Ať už udělal cokoliv, stále to byl můj nejlepší přítel... Znal jsem ho. Věděl jsem, jaký je.
Vešel jsem dovnitř.
Klidný...
A to už mi Takai padl kolem krku... Byl to zvláštní, hezký pocit... Jenže jsem byl moc sám na sebe naštvaný. Vlastně i na něj...
"Potřebuju si promluvit."

....

Slova z něj vyskočila automaticky, až jsem ho musel zarazit.
"Takai... Možná... Ummm... Možná by bylo lepší na tenhle úlet zapomenout..."
Slabě jsem vydechl.
"A nechat všechno, jak to bylo..."
*Ještě než Aiko zemřela*
Jeho zvýšený hlas mne ale překvapil
"To nejde... To nemůžeš!"
Můj pohled musel být nyní opravdu udivený... Jak to myslí?! Proč?!
"Takai-"
"Vyslechni mě...! Alespoň jednou... Prosím."

Hlas se mu znovu chvěl, ale stejně jsem obdivoval jeho odvahu. Držel emoce na uzdě, ačkoliv jsem nepochyboval, že mu to v hlavě víří mnohem víc, než mě... Nebo možná stejně?...
"Izuto... Znám tě. Byl jsem při tobě celou tu dobu a nehodlám to změnit..."
Zatajil jsem dech. I on, jakoby se odhodlával k něčemu velkému...
" Nechci aby ses znovu cítil, jako když... Jako tehdy. Nechci, abys znovu spadnul do kola smutku a chlastu!... Chci ti pomoct."
Ztratil jsem na ten moment řeč.

Teď, když jsem byl střízlivý, jsem měl chuť ho obejmout... Byl jsem k jeho chování slepý... Vždyť celou tu dobu... Na mě dával pozor. Nehledě toho, co se stalo.
Takai byl opravdový přítel...

…

*Řeknu mu to.
Teď.
Hned...
Izuto, miluju tě.
Vždycky jsem tě miloval a za to, co jsem ti udělal se nenávidím... Ublížil jsem ti. Byl jsem sobec...
Ale ty nevíš, jaký to je, být ti nablízku.
Jako když jsi na poušti a přímo vedle tebe vyvěrá ta nejčistší studánka...
A ty se nesmíš napít. Nesmíš, nemůžeš...!
A pak se na mě díváš tím vyčítavým pohledem... Je to stud?
Stydíš se za mně?
Za to, co se stalo?
Vím, že je to špatný... Nenávidím se už jen za ten nápad, ale občas jsem rád, že už jsi sám... Jen bych si přál být sám s tebou... Přežiju to všechno. Víš, že pro tebe to vydržím. Myslím...
Izuto, miluju tě...*

"Nechci aby ses znovu cítil, jako když... Jako tehdy. Nechci, abys znovu spadnul do kola smutku a chlastu!... Chci ti pomoct."

Dýchal jsem zrychleně a hryzal jsem si rty. Nedokázal jsem se na něj přímo podívat. Ztratil bych veškerou odvahu s ním mluvit. Nikdy mu nebudu schopen říct ta slova do očí... Můžu mu je jen přiznávat v duchu...

"Takai..."
Přitáhl si mě do obejmutí. Byl zmatený. Bylo mu to vidět na očích a já nerozuměl.
Tolik emocí. Tolik zmatku...
"Tohle ale dělat nemůžeme..."
Odtáhl se ode mne a já jen zavrtěl zlehka hlavou. Pokračoval.

"Nemůžeme spolu... Spát. Jako chlap s chlapem. Vždyť je to špatný! Zvrácený!"
*Je to láska, Izuto... Copak to nikdy nepochopíš?!*
"Chci ti jen pomoct..."
*Je to lež?*
"Možná ti to pomůže zapomenout. Možná se postavíš na vlastní nohy. Vrátíš se do práce a tak... Jsem ochoten tohle pro tebe udělat..."
*Proč asi...*
"A jestli ti to vadí, že jsem chlap, spi se mnou, jako s holkou."
*Jsem lhář... Největší, nejšpinavější lhář pod sluncem...*

Co jsem to vyslovil, Izuto na mne vrhl vyděšený pohled. Už jsem chtěl vstát a zastavit ho. Kdyby se náhodou zvedl a chtěl přede mnou znovu utíkat...
Jenže on zůstal na místě.

Zmatený.
Tichý...
Zvedl hlavu.

Jas v jeho očích mne překvapil. Byl to jeden z mála momentů, kdy jsem měl pocit, že doopravdy mluvím s ním. S Izutem.
S tím klukem, se kterým jsem vyrůstal...

"Když myslíš, že to pomůže..."
*Slyšel jsem dobře?!*
"Určitě."
Plaše jsem se usmál, ve snaze zakrýt rozpolcenost pocitů... Pro něj budu kdokoliv. I dívka, když si to bude přát...