Y for Why

Touha

Bylo už pozdě večer.
Izuto mi jako vždycky dělal starosti. Věděl jsem, že přijde a bude opilý... A co když mne znovu políbí...? Jenomže to nebude on. Bude to jen jeho zlost a zoufalství, co mne znovu budou líbat...

Na dveře zvenku kdosi zabušil.
Srdce se mi rozeběhlo, jako splašené.

Co když je to policie?

Co když jsem zklamal?

Co když jsem Izuta neohlídal a oni teď loví jeho tělo z řeky...?!

Zprudka jsem rozrazil dveře. V ten moment mi záda polil ledový pot.

Hlavu mi plnily všechny ty děsivé myšlenky, co by se mohlo stát!
Co se možná i stalo...
Že jsem zklamal!
To je, jako kdybych ho sám zabil!!!
...
Těžká váha se mi opřela do hrudi, když na mne Izuto skoro bezvládně klesl.
Byl jsem tak vynervovaný, že jsem ho téměř nedokázal zachytit a i s ním jsem sletěl na zem do předsíně.

"Izuto...!"

Zatraceně... Tolik jsem se bál...
Zvedl hlavu a omluvně se usmál. Z jeho dechu byl znovu cítit alkohol.

Přesto...
"Co to máš na... Rtu?!"

Začal se ze mne zvedat a opatrně zavřel dveře. Potácel se, ale jinak se zdál jen obvykle opilý. Krom roztrženého trička a rozbitého rtu.

"Pojď nahoru..."

Podal mi ruku, ale nepřijal jsem ji. Sám mohl dost dobře spadnout. Ještě aby pomáhal mě...

"Oni... Mluvili špatně o tobě... A o Aiko a o vás dvou nikdo špatně mluvit nebude!"

Otřel si trochu krve ze rtu, načež se pravačkou musel opřít o stěnu, neb skoro spadl.

"Nikdo... Nás nebude pomlouvat, že jsme teplí!"

Zamumlal a znovu našel rovnováhu.

Bolelo to...

Hluboko a trýznivě to bolelo. Ale udržel jsem výraz na tváři. Alespoň teď.

"Tak pojď... Dostaneme tě do postele..."
"Nikdo... Nebude. Víš?"

Zopakoval mi, když mi dal ruku kolem ramen a já ho vedl k němu do pokoje... Jako vždy... Tentokrát ale mluvil stále.

Už jsem ho však neposlouchal... Nechtěl jsem.
"To bychom spolu museli dělat divný věci a to my spolu neděláme! Já dělal divný věci jen s mou snoubenkou...!"

Vysvětloval.
V ten moment už jsem slzy nezvládl zadržet, tak jsem od něj alespoň odvrátil obličej...

"Nebo snad děláme? Ono taky záleží, co jsou divný věci..."

Hlesl, když se usadil na postel a já si zhluboka povzdechl, schovávajíc tvář za dlouhými vlasy...

"Takai?"

Optal se najednou a stáhl mne vedle sebe na postel.

"Ty brečíš?"

To už jsem nemohl jinak, než se tiše rozvzlykat. Neovládl jsem to. Bylo to moc dlouho... Už to nešlo.

"Tobě je to líto... Já vím, mě taky..."
Přitáhl si mne do objetí a chvilku mne hladil po zádech, dokud jsem konečně nedokázal ovládnout svůj pláč.

"Nechci abys byl smutný... Spi tu dneska se mnou, abys nebyl smutný."

Navrhl, když mne pustil z náručí. Hned nato ze sebe stáhl tričko a natáhl se na posteli.

Jeho nabídka byla sice v opilectví, ale stejně jsem ho hodlal přijmout.

Alespoň tak mu být jednou blízko...
A pak už nikdy víc.

Oba jsme byli docela štíhlí, tak nám nedělalo problém se na úzkou postel vejít... Když se trochu smáčkneme...
Zůstal jsem vedle něj ležet na zádech a sklenýma očima jsem pozoroval strop, zatímco Izuto vedle mne oddechoval na boku...

Ale po chvilce přece jen znovu otevřel oči a podepřel si hlavu rukou, zatímco jeho modré oči se na mne zahleděly.

"Takai? Už nebrečíš?"

Popotáhl jsem a rukávem jsem si otřel oči.

"Ne, už ne... Měl bych jít, vyspi se."

Při zvedání z postele mne však zachytil za zápěstí.

"Takai...?"
Hleděl na mne modrýma očima... a mlčel.

"Teď trochu připomínáš Aiko..."
Jeho hlas zněl tiše. Skoro jako lehký šepot.

"A ona nikdy nebyla sama, když byla smutná a naštvaná."
"Ale já nejsem naštva-"

Už jsem to nestačil doříct, když mne stáhl k sobě do obejmutí a přitiskl k holé hrudi. Bylo to...
Krásné...
Jenomže tohle nebylo myšleno pro mne...

"Izuto, já bych-"
"Víš, co jsem dělal, když byla Aiko naštvaná?"

Ptal se tichým šeptem, ze kterého mi mimoděk naskočila husí kůže. Pohlédl jsem na něj a zavrtěl jsem zlehka hlavou.

"A chceš to vědět?"
Jeho pohled náhle nebyl tak zahalený alkoholem... Ale stejně dobře se mi to mohlo zdát.

"Třeba tohle..."
Promluvil tiše, ale to už mi odhrnul pár pramenů vlasů z hrdla.
Zcela jsem ztuhl, když jsem na sobě ucítil jeho rty.
Líbal můj krk zlehka. Něžně...
V tu chvilku jsem ani nevnímal, že mi z hrdla unikl tichý rozkošnický sten. Nešlo tomu odolávat, ač jsem... Chtěl... Nebo vlastně nechtěl?

"Izu...-"
"Tak jsem jí musel umlčet..."
Jeho rty zlehka putovaly po mém hrdle, přes mou čelist, až se setkaly s mými...

Zatočila se mi hlava.
Svět neexistoval mimo mne a Izuta...
Bylo to, jako poprvé ochutnat čokoládu, po níž jste toužili roky a roky, ale nemohli jste ji dostat... Až teď... Tentokrát to však nebyl jen lehký polibek... Zavřel jsem oči.

Jeho jazyk vklouzl mezi mé rty, zatímco jeho ruka mi zlehka přejížděla po hrudi.

Musel jsem cítit jeho dotek na holé kůži... Prostě musel!

Prsty mi přejel po břiše. Umně našel konec mého trika a snad, jakoby mi četl myšlenky pod triko zajel prsty...
Zalapal jsem po dechu.
Mé tělo se napínalo a žádalo si jeho doteky, jako kdybych bez toho ani nemohl být...

"Vidíš... Už taky nejsi smutný..."
Slyšel jsem Izutův hlas, když se jeho rty přiblížily těsně k mému uchu. Pak mne na něj lehce políbil.

Srdce mi v hrudi bilo jako šílené... Měl jsem pocit, že se mi vaří krev v těle... Už jen z jeho blízkosti, že dočista zešílím...

"A... Co... Se... Dělo... Potom?"
Olízl jsem si rty a promluvil jsem. Ale jako kdybych nedokázal mluvit hlasitěji, než šeptem...

"Když už nebyla naštvaná...?"
Jeho holá hruď se ke mě z boku tiskla a já skoro cítil jeho zrychlený pulz.

"Ano... Co... Se dělo potom?"
"Chceš to ukázat?"

Tohle byla má poslední možnost Izuta zarazit... Věděl jsem, že si všechno tohle bude vyčítat... A další den se mi nebude moci podívat do očí, nebo mi přijít na jméno.

Jenomže jednou ve svém životě jsem musel dát přednost sobectví...
A pokud to bude naposledy...?
Chci mít alespoň pár nejkrásnějších vzpomínek...

"Ano... To chci."