Y for Why

Motýli

Izuto mluvil s otcem tiše a vážně... Ne, že bych poslouchal za dveřmi, ale něco přeslechnout prostě nešlo...
"Je mi líto, co se stalo, Izuto... Ale život nekončí. "
"Nezažil jsi to co já. Až to zažiješ, přijď se mi vysmát do očí."
"Izuto!... Snažíme se ti pomoci."
"To stejně nemůžete... Jak byste mohli?!"
"Jednou se dáš dohromady a zapomeneš-"
"Ne! Ne... Ne otče. Nezapomenu na Aiko. Nezapomenu na bolest, co mám. To už mi zůstane. Smiř se s tím. "
"S věkem změníš názor..."
"Tati... Běž, prosímtě."
"Tvé místo na tebe bude čekat, až budeš schopen se vrátit... Je mi... To líto."
"Běž..."
Dveře se rozrazily a já sebou automaticky škubl v křesle naproti dveřím. Zavřel za sebou dveře synova pokoje a klesl do křesla vedle mne. Byl synovi v mnohém podobný. Jen dříve světlé vlasy už nabraly šedou barvu a modré oči zesvětlely...
"Takai... Dáš na něj pozor, prosímtě...?"
Promluvil po dlouhé tiché chvíli.
"Nemůžete na něj s tímhle tak brzy..." Domlouval jsem skleslému muži vedle sebe. Izutova matka je opustila když Izutovi bylo tak osm. Přesto se zdálo, že jim nikdy nechyběla...
"Víš, že jsem i Aiko měl rád... Ale zastiňujě Izutův život... Má pro co žít. Bolest se dá utišit i prací, když není nic jiného..."
Muž vedle mne si promnul čelo a bylo vidět, že i teď odolává slzám. Po chvíli ticha zvedl hlavu a po slzách nebylo ani stopy...
"Nebojte... Dostane se z toho..."
"Rád bych tomu věřil, Takai..."
Zvedl se a poklepal mi na rameno.
"Jsi jeho nejlepší přítel. A teď skoro i jediný, kterého má... Dej na něj pozor... Prosím."
V očích staršího muže se zračilo mnoho věcí. Možná s Izutem neměli v životě mnoho štěstí a tak mezi nimi i bylo jisté porozumění, jež však Izuto odmítal přiznat...
"Dám. Slibuju."
To už se pan Shirikawa otočil zády ke mě a se vztyčenou hlavou odcházel z nemocnice.
Jeho slova mi zněla hlavou, když jsem vstal a zastavil jsem se až před dveřmi Izutova pokoje...

...

"Víš něco o motýlech?"
Stéblo trávy, jímž mi Izuto přejel po uchu mne zalechtalo a já se musel rozesmát. Bylo mi šest, jemu devět. Už to byl řádný školák a mě první rok školy vůbec, ale vůbec netěšil... I když to znamenalo být mu nablízku.
Křídla otakárka ovocného s krásnými pruhovanými křídly se zatřepetala, když motýl popolétl na vedlejší květinu.
"Tatínek žíkal, že moje maminka je jako motýl."
Dovysvětlil jsem a nadále jsem se vesele uculoval. Izuto jen zavrtěl hlavou a znovu se zasmál, když zvedl hlavu z trávy.
"A proč? Copak má šest nožiček a dvě tykadla?"
Po té představě jsme se oba rozesmáli.
"A nebo je snad puntíkatá? Nebo žlutě pruhovaná?"
Přidával Izuto a já vrtěl hlavou.
"Ne, ne! Maminka je jako motýl. Ale ne v tom, že by byla balevná! Ona je... Klásná. Jako motýl. A něžná. Vidíš, jak lítá z kytičky na kytičku a vyplazuje sosáček? Tak plý motýli jedí! Plotože jsou něžní, musejí i něžně jíst!"
Izuto chvilku s podivně zamyšleným úsměvem sledoval motýla, jež nám brzy díky vysoké trávě zmizel z dohledu, než si povzdechl.
"I moje maminka možná mohla být jako motýl."
"Každá maminka je plece jako motýl! Létá a pije z kytiček."
Tehdy mne Izuto jen pohladil po vlasech a znovu si povzdechnul. V tu chvilku působil tak dospěle...
"Moje maminka pila jen ze zelených a hnědých kytiček. A jejich prázdné obaly házela do kontejneru... Asi musela být motýl. Jednou jsme nechali otevřené okno... A prý uletěla..."
Slabě se pousmál. V té době ani jeden z nás nechápal, co znamená "problém s alkoholem", a tak jsme nechápali, proč Izutova maminka jednoho dne prostě odešla pryč.
Proto byla motýl. Potřebovala najít novou kytičku, z které by dál mohla pít. Protože motýli přeci potřebují pít z kytiček. Jinak spadnou na trávu a uschnou...