Y for Why

Karmín a hedvábí

Dnes jsem přišel o všechno. O naprosto všechno. Protože nic jiného v mém životě už nemělo smysl.

Nic z toho.

Nic.

...

Aiko milovala zimu. Ačkoliv každý, kdo ji viděl vždy řekl, že je to spíš dívka do jara. Světlounké prameny vlasů, lehké, jako ranní závoj mlhy...

Moje Aiko...Před šesti měsíci jsem konečně sebral odvahu na to si před ní kleknout a požádat mou vílu o to, aby byla mojí už navždycky... A doufal v kladnou odpověď.Tehdy, když řekla 'ano' a vrhla se mi do náruče jsem cítil štěstí. Tolik, že jsem měl pocit, že si ho nezasloužím. Že si Aiko nezasloužím.

Termín naší svatby proto musel být v lednu. V zimě, kdy krajinu halí sníh. Aiko milovala zimní lesy. Dokonce i ve svatebních střevíčkách skočila do sněhu, jako malé dítě, nehledě na to, že jí zábly nohy. I Aiko byla šťastná...V limuzíně jsme jeli spolu.

Proč utrácet za dvě? Tvrdila mi Aiko. Díky práci v otcově společnosti jsem nám jich mohl koupit klidně i šest!...Ale Aiko mne nakonec přemluvila, že když už chci najímat luxusní auta, jedno nám bude stačit ... A měla pravdu.

Aiko...

"Vstávat, ospalče. Tohle přeci nechceš prošvihnout!"

"Vážně jsem...Usnul v autě?"

"Nemají je dělat tak pohodlné."

"Já tu jsem jako na jehlách a ty si tu ještě usneš!"

V bílých šatech s závojem vypadala Aiko nádherně. A i přes závoj byly vidět její veselé zelené oči, jež zářily. Skoro jako drahokamy, pod přikrývkou z mlhy.

"Notak... Stejně bych tě správně před obřadem neměl vidět. Přináší to smůlu..."

"Jako kdybys věřil na takové pověry, Izuto."Věděla, že nemám rád, když mi říká celým jménem a v očích jí jako obvykle hrály barevné plamínky.

"Neříkej mi tak Ayyy!...""Ale před oltářem budu muset.""Pojď sem!"Přitahl jsem si nevěstu a nadzvedl jsem závoj, abych ji mohl políbit..."Nee! To si nech až u oltáře! Už tu trčíme pěknou dobu! Co si pomyslí, že tu děláme!"Bránila se se smíchem a vytrhla se mi z náručí. Hleděl jsem na ni a těšil se na to, co se mělo stát... Párkrát jsem se nadechl a vydechl, než jsem vzal za kliku a otevřel nevěstě dveře.

...

Jak málo stačí k tomu, aby se z nejšťastnějšího dne v životě stala noční můra, ze které se jen tak nikdo neprobudí...

"Mnoho si ze zbytku nepamatuji... "

To bych si přál říct. Nejhorší ale je, že si pamatuji naprosto všechno. Každý záchvěv jejích rtů. Na kapky krve, jež jí zkropily bílé šaty...Nevím, odkud vyšel první výstřel... Stihl jsem jen strhnout Aiko k zemi, zatímco jsem automaticky hledal po kapsách zbraň. Jenže dnes jsem se měl ženit... Ovšemže jsem ji neměl. Namísto toho jsem jen pohlédl na svou nevěstu, když...

Dech měla slabý. Bílé šaty na levé straně hrudi smáčela tmavá krev, jež jim dodávala barvu karmínu... Jakoby mé Aiko v srdci vězela růže, jejíž okvětní lístky právě spadly na bělostné šaty... Čas se zastavil.

"Aiko!!!!"

Slyšel jsem kohosi křičet, než mi došlo, že je to můj vlastní hlas. Jen protkaný zoufalstvím...Její oči se pohnuly. Víčka se zelenýma očima se nadzvedla a láskyplně mi oplácela pohled. Tiskl jsem své sako na ránu na její hrudi...Rty se pohnuly. Usmála se.

"Vydrž, Aiko... Přijde... Pomoc. Prosím!"

Ale jakoby věděla již něco, co já ne...

"Zůstaň se mnou...Izu... Než usnu. Líbej mě."

Zvedla ochablou paži. Zdála se mi téměř průsvitná...

"Aiko..."

"Prosím. Líbej mě. Než usnu."

Nevídanou silou si mne přitáhla k sobě. A držela se mne, zatímco jsem líbal její rty, jež postupně chladly... Její stisk povolil, když její dlaň povolila sevření na mé košili... Hlava klesla dozadu na mou dlaň, jíž jsem jí podpíral ...

"Aiko...! Prosím tě!... Aiko...!"

...

Hladil jsem studené tváře, ve snaze jí znovu vzbudit... Ze spánku, z kterého se ani víly, ani princezny už nedovedou vzbudit...Podle doktorů byl zázrak, že se mnou ještě dokázala hovořit. Zbloudilá kulka ji trefila přímo do srdce, jež se okamžitě zastavilo... Jen já věděl, že ještě posledních pár okamžiků bilo.Jen pro mne.Aby mohla usnout s posledním mým polibkem na chladnoucích rtech.