Y for Why

Smíření a žal?

"Takai Muramatsu?"
"Ano, to jsem já...?"
"Mám pro vás doporučený dopis."
"Od koho...?"
"Moment... Hmmm... Izuto Shirikawa, Ulice..."
"Sem! Honem!"
Vytrhl jsem pošťacce dopis z ruky a roztrhal obálku,  jako kdyby to mělo být to poslední, co bych měl v životě udělat. V hlavě mi přitom tepalo jediné.
'Proboha prosím, ať je v pořádku!!!'
Dopis byl ledabyle zalepený, očividně sepisovaný rukou, jež se třásla a už notných pár dní. Možná i bezesných nocí...
Stačilo mi přečíst prvních pár řádků, abych skočil do auta a vyrazil k nemocnici. Izuto...
Poslal mi z nemocnice poslední vůli! Ten idiot!
Ať nejdu pozdě... Prosím...

...

Brzdy mého staršího auta zaskřípěly, když jsem se objevil u nemocnice, o které se v dopise zmiňoval. Nezabralo mi ani vteřinu se dostat dovnitř a najít jeho pokoj... Byl bledý. Bledší, než jsem si ho kdy pamatoval. A štíhlejší, jako kdyby už týden nejedl vůbec nic.
Pohled, jež upřel ke dveřím byl pohled někoho, kdo ztratil všechno. A doufal jen v poslední hodinu.
"Izuto...!"
"Dostal jsi... Můj dopis?"
"Pane, tady nemůžete být, pokud budete vyrušovat pacienty."
Sestřičcin hlas ke mě doléhal zvláštně z dálky... Byl jsem schopen vnímat jenom střípky toho, co říkala.
"Já... Já jsem příbuzný. Je to složité. Nedávno přišel o přítelkyni..."
Šeptal jsem rozezleně k sestřičce, doufajíc, že nás Izuto neuslyší. Ten ale znovu zíral kamsi do prázdna.
Nakonec mne s ním v pokoji nechala, i když nebyly návštěvní hodiny... Izuto se skoro ani na pohřbu neukázal. Přišel až ke konci a než jsem se k němu stihl dostat, znovu zmizel... Už to byl týden od její smrti a dva dny od pohřbu... Přesto Izuto vypadal hůře, než jindy.
"Co se... Stalo. Co sis chtěl udělat?"
Přitáhl jsem si židli k jeho lůžku a při tom jsem pohlédl na jeho ruce, jež mrtvě ležely na bílé přikrývce. Měl je ovázané a na kloubech do krve sedřené. Mlátil do zdi?...
Oči měl kalné a unavené a vypadal již dlouho nemytý. Nejspíš v nemocnici taky není zrovna dlouho...
Izuto na mne upřel tichý pohled a vydechl. Znělo to jako zasípání. A mně to znovu naplnilo strachem. Vzpamatuje se vůbec někdy?
"Aiko... Byla dva měsíce."
Zmlkl. Ale na slzy už neměl sílu. Byl příliš vyčerpaný na další slzy. Držel jsem opatrně jednu jeho ruku, kterou mi začal svírat.
"Aiko byla..."
Zvedl ke mě oči ve snaze o pochopení a mě došlo, že ten den nezemřela jen jeho Aiko.

Ale i někdo, kdo se ještě nejmenoval.
"Panebože..."
Zatajil se mi dech a do očí se mi draly  slzy... Aiko byla těhotná a on se to musel dozvědět v den pohřbu...
"Měl bych být se svojí rodinou. Aiko by chtěla, abych se o ně oba postaral... Pár dní před svatbou zmiňovala, jaké by bylo mít rodinu... Nechápu, jak mi to mohlo nedojít... Možná je mi souzeno jít brzy za nimi."
Svíral mi ruku tak pevně, až to bolelo...
"Izuto...! To přeci nemůžeš! Aiko by tohle nikdy nechtěla. Musíš tu být! Pro mě! Pro rodinu! Neblázni!"
Zatřásl jsem jeho rukou a druhou jsem mu položil na tvář.

"Nemluvíš vážně..." Sklidnil jsem tón hlasu ve snaze sklidnil i divoce bušící srdce.
To nemohl myslet vážně. Prostě... Nemohl...
"Promiňte... Jste pan Muramatsu?"
Doktora jsem skoro ani neslyšel přicházet. Urychleně jsem si utřel oči od slz a pohlédl jsem na doktora, jako kdyby nás od něčeho vyrušil.
"A-ano?"
Otočil jsem hlavu zpět k Izutovi... Díval se už kamsi skrze mne do vlastního vesmíru, vlastních snů a myšlenek, načež už povolil jeho stisk a on znovu usnul...
Pustil jsem jeho ruku a po pokynutí zamířil za doktorem na chodbu...
"Je to kvůli-"
Chtěl jsem se už zeptat, ale nezbyl čas, když mne doktor rázným pokynem ruky přerušil.
"Ztav toho mladého muže se zhoršuje. Uvedl vaše číslo, adresu i jméno, kdyby se mu něco mělo stát... Prý vám poslal i důležité dokumenty."
"Ano... Poslední vůli. Dokonce notářsky ověřenou... Platnou."
"Takže to skutečně nebyla náhoda, jak tvrdil při přijetí..."
"A co?"
"Tvrdil, že omylem prosklil jedno z oken. Měl těžce pořezaná obě zápěstí. Vypovídalo by to spíš o masochistické sebevraždě..."
Ledový pot mi zalil zátylek. To slovo mne děsilo...
"Jeho snoubenka mu zemřela ve svatební den před jeho očima. Kulka jí projela do srdce. Měl jí v náručí, když umírala...A na jejím pohřbu se teprve dozvěděl, že už byla ve druhém měsíci..."
I po týdnu to byla silná a čerstvá rána, jež stále vydatně krvácela a bolela... A bude trvat léta, než se zahojí. Jestli vůbec.
"Ah... Omlouvám se. Upřímnou soustrast."
"Děkujii... "
"Jeho psychika je v troskách... Navrhoval bych, aby docházel na terapie..."
"Nemůžu ho pustit ani do jeho domu... Bydleli spolu..."
"V tom případě pro něj možná bude lepší zůstat nějakou dobu v nemocnici...Jen ho přeložíme na jiné oddělení..."
"Ne. On není blázen... Jen potřebuje čas... Bylo by možné ho vzít domů?"
Svitla mi ve tmě drobounká naděje. Drobounké světlo doufání... Veselí.
" Postarám se o Izuta."
Doktorovy oči si mne s povzdechem prohlédly a přeměřovaly, jakoby mi v tom zcela nevěřil... Jakoby mne z něčeho podezříval.

"Co když bude potřeba odborné pomoci? Je velmi slabý..."
"Myslím, že se o něj dokážu postarat."
Promluvil jsem pevně a sebejistě... Chtěl jsem věřit, že jsem schopen se o něj starat...
Byl v mém životě jediným střípkem štěstí, který jsem odmítal ztratit...
Doktor nakonec uhnul pohledem a ustoupil.
"Dobrá tedy. Bude třeba vyplnit propouštěcí papíry. Přesto si ho tu chci pár dní nechat na pozorování a v pondělí už bude moci odejít."

Hádal bych se.
Hádal bych se, abych ho mohl do bezpečí dostat už hned. Mého nejlepšího přítele. Dětského kumpána v hrách...
Zlomeného muže, jehož jsem miloval.
Přesto jsem jen bezduše kývl a souhlasil s doktorem. Poté už jsme oba mířili pro potřebné papíry a já se naposledy ohlédl na pokoj, kde ležel Izuto.
...