Y for Why

Zpověď

"Vidím, že jsme přilákali novou ovečku... Jak vám mohu pomoci, můj synu?"

"Nijak..."

"Máte těžké srdce. Vidím vám to na očích, ale nebojte. Bůh je milosrdný a dokáže odpouštět."

"Ano... Bůh možná."

"Pokud se očistíte před tváří Pána-"

"Nejsem věřící."

"Bůh na to nehledí. Možná Pán dlí právě v našich srdcích. Možná je právě vírou... Ale stále je to pastýř, jež nad námi drží ochrannou ruku."

"Jenomže já porušil jeden z desatera. Tak se tomu říká, tuším."

"Pokud se chcete vyzpovídat, možná by vám to bylo příjemnější ve zpovědnici..."

"Vlastně... Vlastně raději ne."

"To je na vás. Zpovědní tajemství však kněz nemůže zradit. Mohlo by se vám ulevit."

Pomalu jsem se otočil čelem k drobnému, baculatému muži  v kněžském rouchu, s růžencem na krku a povzdychl jsem si.

"Mám tam nahoře svou ženu a své dítě. Přišel jsem prosit je..."

Tvář baculatého kněze se stáhla do bolestného výrazu.

"Upřímnou soustrast. Ale Bůh nezatracuje. A věřím, že i oni vám vaše hříchy odpustí, budete li si jich vědom a budete li litovat. Kdybyste mne potřeboval, víte, kde mne najdete."
Kysele jsem se ušklíbl, jakmile mi knězova záda zmizela z dohledu. Před očima mi stále vyvstával obraz toho těla.

Takai, natažený na gauči. Kolem něj potrhané šaty, jako podivný závoj. Bledý, vyhublý... S ranami na těle.

Jeho pohled mne pronásledoval, jako noční můra. Byl to ten pocit, že mne na každém kroku sleduje. Že se ty smutné oči usmívají ze stínů, jako temné perly.

Už jsem začal chodit do práce. Znovu jsem se zakousl do papírování a dalších povinností v otcově kanceláři, pod otcovým přísným dohledem.
Měl jsem znovu důvod bytí? Ne.
Ale zároveň jsem už byl zaseklý v dalším životním kole... Už jsem myslel, že bude všechno v pořádku - že jsem ochutnal kyselost vlastního dna, od něhož jsem se odrazil a úspěšně se dostal pryč z toho bahna.
Lži. Všechno to byly jen milosrdné lži.
V návalu vzteku jsem strhnul k zemi jeden z velkých zdobených svícnů, až se s třísknutím rozbil na podlaze. Nakopl jsem tu hroznou věc a znovu, a znovu!...

Takai to nedělal pro mne. Dělal to pro sebe. Zamiloval se do mě. Do mě! - Do trosky, jež tesknila po ženě, která před půl rokem zemřela!

Jen Takai mě tahal ze sraček. Aniž by věděl, že zatímco mu lezu na ramena, abych se znovu dostal na světlo, jeho v tom místě zadupávám do země...
Znovu jsem zvedl svícen. Ten drahý, nechutný, ošklivý svícen a praštil jsem jím o zem, až se ohnul do zvláštního tvaru a vosk že svíček, jež už dávno zhasly, se rozsypal po podlaze. Lidé v kostele buď zůstali ztuhlí, nebo se snažili tiše dostat ven z kostela, zatímco jsem znovu bezduše ničil cenný předmět. Několik kněží už informovalo policii..

"Pane... Musím vás požádat, abyste opustil dům boží. A nevracel se."

Hlas onoho kněze, jež na mne mluvil prvně jsem slyšel skoro nezřetelně... Teď ten hlas byl chladný a odtažitý. Už vůbec ne plný pochopení...

A všude byly Takaiovy oči.