Y for Why

Jak chutná probuzení

Ráno bylo bolavé. Nejspíš jsem ani netušil, jak moc bolavé, dokud jsem doširoka neotevřel oči a se zrychleným dechem jsem se neposadil na široké posteli...

Kdosi vedle mne zamručel.
Sevřel jsem si čelo nenadálou bolestí hlavy a zhluboka jsem se nadechl... Pak jsem znovu stočil pohled ke straně na osobu, jež nyní, zachumlaná v přikrývkách, spokojeně oddechovala.

Tmavé dlouhé vlasy ještě stále vykukovaly  zpod deky a působily na Takaiovi docela roztomile.
*Počkat!? Cože?! Co se...?!*
S trhnutím jsem se odsunul od spícího Takaie. *Tohle bych přece neudělal!...*
Běhalo mi divoce v mysli. Takový jsem nebyl. Nebyl jsem...

Nebo snad ano...?

Shodil jsem ze sebe přikrývku a usadil jsem se na kraji postele. Měl jsem na sobě jen spodky a polorozepnutou košili...

*Sakra! Sakra...Sakra...!*
Hleděl jsem na svá bosá chodidla, jež se opírala o koberec a sklonil jsem hlavu, jako kdybych si ji přál schovat mezi rameny. A... To jsem si taky z části přál. Aby se tohle nestalo!
Přesto moje pocity viny nebyly tak silné, jak jsem si myslel, že budou. Mnohem spíš šlo jen o...

*Nervozitu?*

Náhle zašustily přikrývky a ozvalo se táhlé, spokojené zívnutí. Neotočil jsem se. Jen jsem tvář, jež mi halily vlasy skryl do dlaní. Ve výčitkovém a zmateném tichu jsem čekal, co se stane... Jestli něco řekne...?
*Tak dělej! Řekni něco! Kurva, Takai!*
Přesto bylo notnou chvíli ticho, až jsem skoro cítil Takaiův pohled se mi zabodávat do zad...
Zatnul jsem zuby.

*Sakra, už něco řekni!!!*

"Izu... Izuto...?"

Zněl opatrně. Tiše a vystrašeně. Jakoby se tohohle bál. Jeho hlas se třásl, jako suchý list... Ještě chvilku jsem zůstal nehybně... Až jsem konečně zvedl hlavu a s chladem vepsaným ve tváři jsem se po něm ohlédl...

Seděl nahý na posteli, pečlivě zakryt přikrývkou. Dlouhé vlasy mu padaly do očí a trochu mu tak zakrývaly tvář. Přesto jsem ty jeho vyděšené tmavé oči stále viděl...
Slepě se upíraly na jedno místo na posteli...
Z tváře mu skáply další dvě kapky slz...
Úzká ramena měl co nejblíž u sebe...
A třásl se.

"Já... Já... "
Nebyl schopen dát dohromady ani větu..
"Moc mě to mrzí,... Já... Včera večer..."
Zhluboka jsem se nadechl. Ten zvuk, jakoby ho polekal a zvedl pohled ke mě. Ten pohled byl nezapomenutelný. Bylo to zoufalství.

"Takai... Já nejsem... Takový. Tohle... Nedělám!"

Řekl jsem pomalu a tiše. I přesto jsem cítil, že byla vina i na mé straně... Jeho výkřik poté mne ale překvapil.

"Já také ne!..."

Zavrtěl horlivě hlavou. Bůhvíproč vypadal teď mnohem mladší. Mnohem bezbranější...
Vždyť byl ještě mladší než Aiko.

*Kurva!*

"To, co se stalo včera v noci... Se nemělo stát!"
Mluvil jsem tiše. Avšak má slova, jako kdyby Takaie jen víc a víc drásala.
"Já vím! Já vím! Mrzí mě to... Já jsem... Tohle jsem nechtěl! Přišel jsi opilý a začal jsi..."

Složil se hlavou na postel. Už nedokázal mluvit, jen vzlykal do matrace a celé jeho tělo se třáslo, jako suchý osikový list.

*Takai...! Jak jsi... Proč?*

"Já... Já musím na vzduch..."
Ačkoliv to byl můj přítel. Kluk, kterého jsem znal prakticky od narození, nebyl jsem schopen tohle hned jen tak zapomenout. Ačkoliv... Jsem chtěl. Ale musel jsem skrýt ten pocit zlosti, jež mi rost v hrudi ...
Byla to potupa! Vždyť jsem byl muž a Takai také!!!

Takaiův zoufalý pohled se okamžitě zvedl z matrace a zabořil se do mne, jako kdybych měl být jeho poslední šance. Prudce se natáhl a zachytil mne za rukáv trička.

"Izuto! Prosím tě! Nechoď! Mě to mrzí!... Opravdu mne to mrzí! Prosím! Izuto!"

...

Vytrhl jsem se mu, hledíc na zděšení v jeho bledém obličeji jsem vstal a obrátil jsem se k němu zády.
"Potřebuju na vzduch..."
Zopakoval jsem hrubě a tiše, když jsem se vytrhl z jeho zoufalého sevření...

Už jsem nevnímal to, jak za mnou křičel a prosil o odpuštění... Nevnímal jsem ho. Včerejší večer, kdy jsme k sobě měli blízko nás znovu rozhodil na opačné strany šachovnice...

A já netušil, jestli tu vzdálenost budu ještě schopen překonat...