Y for Why

Stíny milovaných

Takai za mnou mnohokrát přišel do nemocnice. Trávil se mnou klidně i hodiny, ne-li dny, jen aby mne přinutil k několika hloupým slovům. Jak se mám. Co se děje ve světě. Jestli jím... Jeho přehnaná péče mi mnohdy lezla na nervy, ačkoliv jsem někde hluboko asi tušil, že jí tak nějak potřebuju. Jizvy na mých pažích se do několika dní zahojily a když mi sundali obvazy, trochu jsem se sám sobě hnusil... Tohle by si má žena nepřála... Má... Snoubenka. Jen snoubenka.
V prvních dnech po její smrti jsem přál smrt tomu, jež držel zbraň... Dokonce se mi jeho matka snažila dovolat, když se o tom dozvěděla...
Ale pravým vrahem mé Aiko byla náhoda. Docela malý chlapec střílel na holuby ze střechy bytu svých rodičů... Ale v ten den našel doma něco mnohem lepšího. Zbraň svého otce, jež pracoval u policie... A tak střílel na holuby v domnění, že jde o kuličkovou pistoli. Jen hračku, jež b rodiče plánovali dát k narozeninám... Vystřelil dvě za sebou.
...
První zasáhla holuba.
...
Druhá se odrazila.
...
Mohli mne zadržet jen na pár hodin, když jsem udeřil policistu, když nechtěl sehnat pomoc pro Aiko... Jež už tou dobou však byla mrtvá... A pak mne odtáhli od jejího těla, složili na zem a odvezli na stanici.
Zoufalství nikdy nemohlo vypadat jinak. A pocity viny a bezmoci mou mysl mučily i nadále...
Naposledy jsem ji směl vidět v rakvi. Měla už obyčejné šaty, ne nabírané svatební... A tak bylo vidět její kulatější bříško... Byl by to její třetí měsíc... Sestra Aiko mi to potvrdila. Aiko se jí svěřila s tím, že já se to dozvím až po svatbě...
Nedokázal jsem na pohřbu zůstat příliš dlouho. Jen jsem jí věnoval poslední květinu. Bílou. Její oblíbenou barvu.
A na prsteníček jsem jí navlékl to, jež nás mělo spojovat až do smrti...
...
"Izuto?"
"Hmmm?"
"Jen... Jestli spíš."
"No, teď už ne."
"Myslíš... Že se taky někdy takhle do někoho zamiluju?"
Zvedl jsem se na polštáři. Tohle byla vzpomínka... Sen. Nejspíš. Bylo to v době , kdy jsem se dal s Aiko dohromady na střední... A Takai byl jen o ročník níž. Ve stejné třídě, jako Aiko. Přesto často jednal dětinsky a roztomile.
"Určitě. Jednou se objeví nějaká krásná brunetka -"
"Mám radši světlé vlasy."
"Mhm... Tak dobře, plavovláska..."
"Modrooká?"
"Třeba i modrooká..."
Takai se na chvilku odmlčel, jakoby o něčem přemýšlel. Uvažoval.
Hryzal si při tom spodní ret. Zvláštní, jak Takai vždy tak trochu připomínal dívku. Zvlášť když si nechal narůst delší vlasy po ramena. Můj nejlepší přítel by byl hezká dívka... Tehdy mi jeho dlouhé vlasy připadaly hloupé a spíš vtipné.
Hned, jak se to od Aiko dozvěděl, že si tohle myslím, ostříhal se a už nikdy si je nenechal narůst. Což byla i trochu škoda. Ale já to nepovažoval za podstatné. Vždyť na mém názoru nezáleží. Ať si Takai dělá se svými vlasy co chce.
"A co když se mi nebude líbit modrooká plavovláska?"
Ozval se, jenže v té chvíli už jsem byl moc unavený na to, abych ho pořádně poslouchal a chápal, tak jsem se jen rozespale ozval : "tak třeba blond oká modrovláska... Dobrou, Takai."
"Ah... Dobrou, Izuto."
Tehdy jsem si toho asi nevšiml. Ale v Takaiově hlase se skrýval střípek smutku. Trvalého a hlubokého. Ale já měl Aiko... A možná proto nebyl čas ho pochopit... Proto jsem byl tak slepý.

...

Probral jsem se z hlubokého spánku a zívnul jsem. Sen byl reálný, jako kdyby mi zrovna vyprávěl o tom, co jsme zažili při onom přespávání.
Bylo kolem šesti hodin večer, ačkoliv hodiny na zdi ukazovaly čtvrt na 12. Ty hodiny už sto let nefungovaly. A proto u mne bylo stále čtvrt na 12...

Při pokusu se posadit mne překvapila nečekaná tíha. Takaiova hlava mi spočívala na klíně, zatímco jeho ruce byly vedle mne, jako kdyby mne objímal...
Musel tu usnout, když tu byl znovu na návštěvě. Šlo z něj příjemné teplo, jako z malého ohřívače...
Venku za zataženými žaluziemi už se pomalu stmívalo a já dokázal hledět jen na Takaiovy tmavé vlasy, jež byly rozprostřené na dece na mém klíně. Nadále tiše oddechoval, ale přesto byl jeho obličej ve spánku klidný a milý, jakoby si zrovna po náročném dni plném slunečních paprsků lehl do měkké postele a nechal se hýčkat pohodlností, než upadl do spánku.
S tím svým veselým pousmáním na tváři...

Poprvé od smrti Aiko jsem se musel drobně pousmát.
Takai možná nebyl dokonalý. Ale byl jsem si jist, že to byl nejlepší přítel, jakého jsem kdy mohl mít.
Pomalu jsem natáhl ztuhlé prsty.
Jeho vlasy působily zvláště.
Má stále ještě spánkem otupělá mysl se zatím zcela neprobudila. V tuto chvíli mne zábal smutku neubíjel. Byl to hezký lehký pocit, jež jsem si také hodlal vychutnat.
Položil jsem prsty na Takaiovu hlavu.
Byly hebčí, než vypadaly. Z neznamého důvodu mi přišly podobné vlasům Aiko. Ani ne tak barvou - Takai měl přirozeně hnědočerné vlasy a tmavé, vřelé oči... Ale strukturou. Skoro jako dívčí vlasy.
Pod mým dotekem cosi zamumlal, načež však prudce otevřel oči a zvedl hlavu, takže jsem unavené prsty stáhl.

"I...Izuto... Já jsem...?"
"Jo. Usnul jsi."
Na jeho tváři se postupně začal objevovat ruměnec, který jsem ale vůbec nechápal...
"...A kolik je hodin? Co je za den??"
Dožadoval se a já se jen pohodlněji opřel na posteli a zavřel jsem oči, jako kdybych chtěl znovu spát. Nemohl jsem odpovědět. Vždyť jsem ani já netušil, jak dlouho tu už jsem.

"Jak... Jak se cítíš??"
Vykoktal Takai překvapeně. Změnil téma, když jsem se nedostal k odpovědi.
"Hmmm... Lehce. Jakmile .... Ale zvednu ruku,... je jako kámen."
Zaslechl jsem jeho odkašlání.
"To nejspíš bude léky. Dostal jsi je k poledni. Jsou to antidepresiva. Oblbovaky.  Pomůžou ti, aby ses znovu cítil lépe."
"Kdyby mi nějaký debilní spratek nezastřelil lásku mého života, možná bych se cítil lépe."
Otevřel jsem oči a konečně jsem pohlédl na Takaie.
Jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
Takového mě neznal.
Nesnášenlivého.
Zlého.
Chladného...

Jen zamrkal a polkl. Raději však už nic neříkal a já mu na tváři viděl stopy po zmatení.
"Když jsi spal, byl tu tvůj otec... Chtěl, abych se mu ozval, až se probudíš, Izuto."
Znovu jsem zavřel oči a poslouchal, jak Takai vyťukává do mobilu číslo mého otce. Nic jsem neříkal. Antidepresiva nepomohla k tomu, abych se cítil lépe. Neměl jsem z čeho mít radost.
Byla to jen prázdnota. Mohl jsem se usmívat. Ale tak stejným způsobem, jako kdyby se usmívala smrt.