Y for Why

Nechci odpouštět

Seděl jsem na gauči...
Izuto jako obvykle byl u sebe v pokoji. Poslední dobou nedělal nic jiného, než seděl a psal. Poznal jsem to písmo pod jeho rukou.
Poezie.
Na střední byl Izuto velmi dobrý v dramatické třídě. Hodně často přispíval do školního časopisu, ale co potkal Aiko, neměl na psaní ani pomyšlení. A teď znovu seděl a propiska se mu pod rukou kmitala, jako struna kytary.
Žil stále se mnou. Ačkoliv už občas spával u sebe. V ty dny jsem vždy měl volno a chvíli času na vlastní zoufání.
A stud.
Ano, styděl jsem se.
Styděl jsem se za to, co dělám.
Za to, že ho miluju i za to, že ho teď nenávidím.

Chtěl jsem ho milovat. Chtěl jsem být jenom jeho. Zůstat tu jen pro něj.
Mít to hezké, čemu se mezi lidmi říká láska...
Musel jsem být idiot, že jsem tomu pořád věřil.
Idiot za to, že jsem doufal ve vztah, jež by dával smysl.
Protože jediné, čeho se mi dostalo, byly od něj chladné pohledy a bití.
Občas hleděl jen na vlastní potěšení a o mně už se nezajímal. Proč? Netuším.

Možná mně skutečně nenáviděl. Možná jsem opravdu nebyl jeho Takai. Hledal ve mně jenom ji. Jenom Aiko. A na mne se neohlížel.
Chtěl jsem mu dát všechno.
Ale jak bych mohl, když po tom netoužil?!
Jediné, co chtěl bylo moje tělo, aby ukojil své potřeby a svou fantazii. Když byl se mnou, byl jenom znovu s ní...

Zvedl jsem se z gauče a se sevřenými pěstmi jsem došel k jeho dveřím. Zvedl jsem ruku ke klice...
Dveře se otevřely a v nich stál Izuto, s mírným úsměvem na rtech.
"Takai-! Podívej..."
Vložil mi do roztřesených rukou papír...

Bez toho, abych nad tím přemýšlel jsem si ho zvedl k očím.

*V žaluzijích ukrytá,
Pod obrazem leknínů,
Do střípků štěstí rozbitá,
Zdobí svíček hladinu...-*

Báseň pokračovala dál a dál. Ve smutných i romantických větách. Přál jsem si, aby byla o mně.
Neovládl jsem slzy. Ani ne tak kvůli básni...
Kvůli vlastnímu neštěstí...
"Promiň... Já... Netušil, že tě to... Rozpláče."
Ani jsem nestihl nic říct, když mne objal a přivinul k silné hrudi. Prsty mi zlehka zabořil do vlasů a já už se docela rozvzlykal.

Zoufale jsem se tiskl k jeho tělu, jako kdyby to mělo být to poslední, co bych měl udělat.

Tiskl mne ke svému tělu a všechna ta zlá slova, jež jsem mu chtěl říct, jakoby mizela spolu se slzami, jimiž jsem mu máčel košili, na které ještě nyní byly skvrny od toho, když rozbil jednu z propisek a zamazal se od inkoustu.
Držel mne v náručí a uklidňoval mne.
Tohle byl ten Izuto, po kterém jsem toužil...
Ucítil jsem jeho rty znovu na krku.
"A co si dát něco trochu jinačího?"
Nechtěl jsem... Nechtěl jsem znovu... Ale pro něj...
Prudce mne otočil k sobě zády, chytil mne za vlasy a trhl mou hlavou dozadu, až jsem bolestně vykníkl.
Z očí mi znovu tekly slzy. Tentokrát strachu.
"Izu..."
"Pojď... Má milá Takai..."
Řekl zhrublým hlasem a bez toho, aby mi dal možnost úniku, mne zatáhl k sobě do ložnice.

Zavřel jsem oči...
Ještě jednou to zvládnu.
Ještě naposled.
Než mu to řeknu...
Než ho už nenechám znovu se mne zmocnit.