Y for Why

Z Hlubiny

"Chtěl bych vědět, kde je."
"Mohu vám dát adresu, ale pouze pokud je k tomu pádný důvod. Respektive, správně bych neměla! Adresu může dostat pouze rodina."
"To je nějaké zvláštní, ale! Já sice nejsem rodina, ale měl by k jeho adrese být běžný přístup, nezdá se vám?"

Žena ve středních letech, šatech s motýlím vzorem se znovu zahleděla zkoumavě na jméno na papírku. "Kdybyste byl sociální pracovník, ale takto je to nevhodné."

"Dobrá... jaké informace mi k tomu tedy můžete dát?" - Zvýšil hlas Eliah. Už dva dny byl na stopě chlapci, muži, klukovi, který, jak se zdálo, byl v celém Tokyu docela ztracený.

"Rezidenci rozhodně ne."
"Podívejte..." Vydechl Eliah nespokojeně a promnul si kořen nosu. "Přítel tohohle kluka je bratranec... mého bývalého partnera. Prostě... Prostě vím, že mu něco udělal a potřebuju se dostat na jeho adresu, zjistit, jak je na tom a zda je v pořádku. A jestli i tak potřebujete vědět proč, tak protože jsem se se svým báječným chlapem rozešel, když se postavil na stranu svého zatraceného bratrance! Proto to potřebuju tak nutně zjistit, protože pokud Takaiovi nepomůžu, rozešel jsem se zbytečně, zbytečně déle bude trpět a na to já teď prostě nemám, takže mi prostě řekněte tu zatracenou adresu!"

Konec věty už na pošťačku prostě a jednoduše vyštěkl. Žena za pultíkem sebou trochu trhla při těch slovech a dívala se chvilku trochu zmateně na mladíka, který držel ruce v pěst a trochu se třásl. Nedovedla si představit, jak se mladíček musí cítit. Popravdě tomu příběhu zprvu nechtěla věřit, ale.. kdo by si vymýšlel takto komplikovaný příběh, kdyby to přece jenom nebyla pravda?

"... Vteřinku." Ozvala se po chvíli ticha a pokývla na červenovlasého. Zadala do systému potřebné jméno a chvilku hledala v registrech. 

"Ach ano. Adresa. Tady." Řekla po chvíli váhavě, napsala Takaiovu adresu na papírek, rozhlédla se po okolí, než papírek velmi opatrně prostrčila sklíčkem, aby si jej rudovlasý mohl vzít. Eliah se na něj podíval s napětím v pohledu a polkl. Tohle mohl být konec jeho hledání. Už jen tak najít Takaiovo příjmení a být schopný jej napsat jej stálo až příliš mnoho sil - a google překládání, aby byl upřímný. "Mohu to zadat do navigace?" Zeptal se vzápětí a po kývnutí pošťačky si přitiskl papírek k hrudi. "Ani nevíte, jak moc jste mi pomohla!" Vydechl spokojeně a už si papírek nesl s sebou pryč. Rychlým krokem se prodral mezi skupinkou, čekající, až odejde. Otevřel dveře a vyběhl ven. Dalo se do deště a tak si jednou rukou překryl hlavu, aby byl schopný se dostat na druhou stranu ulice. Cestou však málem zakopl o někoho, kdo posedával kus od schodů pošty. Déšť mu bubnoval do vlasů, skoro ani nebylo vidět, zda je osoba v pořádku.

"Proboha, moc se omlouvám!"

Vyhrkl vyděšeně Eliah a pomohl nebohému muži na nohy. Zřejmě si myslel, že jej porazil. "Nešahej na mě!"

Ohradil se však muž a hrubě od sebe Eliho odstrčil, než k němu zvedl pohled. Byl to vůbec muž? Pohublý, delší vlasy... "Promiňte, promiňte.. jen jsem vás nechtěl srazit."

Osoba zvedla k Elimu unavené oči a následně mávla rukou.

"Mohl bych.. můžu vám... nějak pomoct? Bohužel teď hrozně spěchám, tak... Můžu vás někam odvézt, jestli budete chtít? Mám pronajmuté auto a... Jste v pořádku?" Podepřel osobu nejistě, ale výsledek nebyl o mnoho lepší. S opatrností se jej pokusil opřít o zeď. U toho si všiml vyhrnutého rukávu. Pochopil a urychleně od mladíka ustoupil, když si všiml strupů po jehle. A několika čerstvých vpichů. Vynasnažil se však udržet se, aby od něj neutekl. I takoví lidé potřebují pomoci a Eliah, aby pomohl svým vlastním nehezkým pocitům se rozhodl pomoci.

"Kam... Kam vás mohu odvézt? Máte kde bydlet? Máte peníze?"

Špitl.

Takai k němu zvedl zamlžený pohled. "Za kolik." Řekl a sám pro sebe se uchechtl. Otřel si nos a zavrtěl hlavou.

"Chci pryč. Chci domů."

Tiše se zasmál. A teprve tehdy se jeho smích změnil v bolestivý a vzlykavý pláč.