Y for Why

Rány se zhojí...

Byl to znovu jeden z těch večerů....
Tři měsíce od smrti Aiko, zatímco se Izu neustále utápěl v alkoholu, prášcích a bezmoci. Párkrát ho navštívil i jeho otec. Ale nikdy s ním nemluvil déle, jak deset minut.
Nezvládl to. Nedokázal snést pohled na syna, jež ničí sám sebe. Zbyla z něj už jen troška dobra. Troška toho, co byl Izuto... Nyní už jen prázdná schránka...
Mně se nikdy neotevřel. A to mne naplňovalo čím dál větším zoufalstvím... Tmavé vlasy jsem udržoval delší. Vlastně mi to i trochu chybělo. Nemít dlouhé vlasy... Hmmm.
Zrovna se Izuto vrátil večer do bytu a už při prvním kroku málem skončil na podlaze. Odložil jsem knihu a mlčky jsem zamířil k němu, abych ho podepřel a dostal do postele. Dnes byl však výřečnější. A na jeho tváři nebyly slzy z unavených, modrých očí...
Cestu do pokoje mi značně ztěžoval. Byl o dobrou hlavu vyšší, než já. A bezpochyby vážil víc než já... Cosi mi tiše vysvětloval, ačkoliv jeho slovům mnoho nebylo rozumět. A já je vlastně už ani nevnímal. Zvykl jsem si.
Izuto s úšklebkem klesl na postel. Jeho ruka však stále svírala mé rameno a s žuchnutím jsem skončil na jeho hrudi. To mne probralo z obvyklé strnulosti, když jsem zvedl pohled k Izutově tváři. Zkoumal mou tvář.
Vážně.
Klidně.
Jakoby mi do očí hleděl ten starý Izuto...
Jakoby tam stále někde byl. Schopen mne vidět a vnímat... Jakoby nebyl ubyt závanem smrti, bolesti a alkoholem.
Usmál se.
Mé tělo ztuhlo. Srdce se mi rozeběhlo rychleji, než závodní kůň. I přesto jsem téměř nedýchal...!
"Izu...Izuto-?"
Namísto odpovědi se znovu usmál a jeho prsty mi velmi lehce vjely do vlasů, sepnutých sponou. Skoro až něžně ji rozepnul a já vnímal jen, jak mi vlasy spadly na ramena a i na Izutovu hruď.
Zlehka mi je odhrnul z očí a zastrčil za ucho. Už jsem si nedovolil promluvit.
Ne... Nechtěl jsem přerušit ten moment, jež mezi námi nastal...
"Chtěl jsem, abychom byli spolu..."
Mé srdce po jeho slovech skoro vynechalo pár úderů. To už Izuto přivřel oči a s trochu bláhovým úsměvem mi znovu prohrábl vlasy.
To už si mne přitáhl k sobě... A naše rty se střetly...
Líbal mne a já nebyl schopen vnímat na světě nic jiného, než ten okamžik. Jakoby se motýli, usazení v mém břiše zvedli a začali třepetat křídly... Lechtalo to, ale zároveň jsem neznal lepší pocit, než tohle.
"Aiko..."
Šeptl mi mezi polibky, než náhle jeho sevření povolilo a hlava mu padla dozadu.
...
Na několik vteřin mě to vyděsilo... Než jsem si všiml pravidelného oddechování.
Izuto spal. Jen spal...
Přikryl jsem ho a zvedl jsem se z jeho postele.
Viděl ve mě Aiko, nebo mohl být na chvilku doopravdy příčetný? Byla tu pro mne šance, že by mne Izuto mohl milovat?
Došel jsem do svého pokoje a zlehka jsem se dotkl svých rtů.
Jakobych na nich stále cítil Izutovy rty... A nyní už i slzy.
Ač těžko říct, zda štěstí, či smutku...
To jsem ani já sám netušil.