Y for Why

Dívkou

"Kam jdeš? Vždyť už je tak pozdě..."
"Na čerstvý vzduch. Potřebuju se projít."

"Izuto... V kolik se vrátíš? Dnes mi volal tvůj otec, jestli jsi v pořádku. Neodepisuješ mu a tak..."

"Neboj. Napíšu mu, až v pořádku budu."

"A kdy se vrátíš...?"
Zeptal jsem se znovu. Tiše a opatrně. Znervózňovalo mě to. Teď chodil pryč každý druhý večer. Jakoby se mi snažil vyhýbat... A to mne v duchu mučilo. Přesto jsem dokázal udržet silnou masku. Alespoň do doby, než za ním vždycky zapadly dveře.
Arisa- sestra Aiko už navštívila Izutův byt, aby vzala většinu sestřiných věcí. Ani ne tak, že by šlo o majetek.

Udělala to na nátlak Izutova otce, jež ho chtěl co nejdříve zpět do práce... Ale nechtěl jen to. Chtěl mu pomoct. Aby se dal dohromady a mohl zpět do svého bytu...

"Nevím, Takai... Ale neměj strach."

Slabě se pousmál, když mi ode dveří mávnul na rozloučenou. Přesto se mi nepodíval do očí, raději urychleně cuknul...

"Izu..."

"Hm?"

"....."

Nebyl jsem schopen ta slova říct. Ačkoliv jich byly desítky a já jimi byl přeplněný, div, že jsem neprasknul. Chtěl jsem mu říct, jak moc pro mne znamená, jak jsem o něj vždy stál a zároveň byl vždy jeho nejlepším přítelem. Že jsem tu pro něj a vždy budu. Že se na sebe nemusí zlobit za to, co včera udělal, že...Že...

"Jen... Dej na sebe pozor. A vyřiď to s otcem..."

Krátce s povzdychem přikývl.
"Hmmm... Budu na to myslet."

Už se znovu nerozloučil. Jen zamířil ven ze dveří a zmizel do noci.
Tentokrát už jsem nedokázal vytlačit z očí slzy...

Teď už ne.

Pomalým krokem jsem došel do koupelny a pohlédl na svůj odraz v zrcadle...
Ano, měl jsem trochu dívčí rysy.
Rozpustil jsem si černé vlasy, jež mi nyní sahaly kousek pod ramena... Černohnědé. A rovné - podobné vlasům Aiko.

Pokud tu a tam něco zastřihnu... Bude to vypadat, jako její vlasy. Jak je nosila rozpuštěné... A to jsem... Chtěl?
...
Ano.
Stačilo několik tahů nůžkami a mé vlasy byly dost podobné těm Aiko. Třeba si mne tak Izuto... Všimne? A co když ne? Co když budu neviditelný do konce Izutova života? Co když mne odmítne?!

"Proč je jenom tak... Slepý!..."

Křikl jsem.

Jakobych v ten moment přišel o hlas. A byl jsem jen pln zoufalství a nejistoty, jež za mne křičela na můj odraz v zrcadle, když praštila nůžkami o umyvadlo. Už moc dlouho jsem svou lásku pohřbíval. A po tom polibku...
Jsem nemohl jinak.

Nenáviděl jsem se. Ano, to je to slovo.
Že jsem mu nebyl schopen říct jediné slůvko, jež by mu napovědělo, co k němu cítím.
Co jsem vždycky cítil.

...

"Takai? Co to máš na sobě!"

"Ty to taky nosíš!"

"Ale zlato..."

Matka ke mě přišla a zvedla mne do náručí. Bylo mi devět a právě jsem objevil kouzlo podpatků.
"Ty taky můžeš být vyšší! Já chci taky být vysoký! Jako Izuto! Třeba, když je schovam pod kalhoty!"

Matka se rozesmála a opatrně si mě vysadila na klín. I takhle starý jsem pořád byl mazlíčkem rodiny.

"Tohle nosívají jenom holky."

"A nevadí jim to?"

"No... Je to nepohodlné, to ano."

"Tak proč to nosí?"
Vykulil jsem na ni nechápavě oči.

"No, přece aby vypadaly hezky. Aby se mužům líbily."

"Ale ty už se líbíš tatínkovi..."
Zasmála se.

"Ano, já vím. Já je mám abych se líbila sobě a tatínkovi."

"Tak já si je půjčím a Izuto bude čučet!"
Zavýskal jsem.

Matka znejistěla a lehce mne pohladila po vlasech.

"A proč se chceš líbit Izutovi?"

"Tak... Já nevím! Je to můj nejlepší kamarád. Tak aby mě měl rád!"

Matčin smích zněl až skoro nevěřícně.
"Ale jdi ty. Jemu se líbíš i tak. Bude s tebou kamarádit. Jsi moc milý."
Jistě... Kamarádit. To jsem tehdy chtěl. V to jsem tehdy doufal.
Ale teď...?