Y for Why

Už naposledy

Říkal jsem, že to bylo naposledy.
Jak by ale mohlo?
Jak by... Mohlo.

Chtěl jsem, abych se ho mohl vzdát.
Když ale v životě netoužíte po ničem jiném, jak byste se toho najednou dokázali vzdát?

Byl to týden, co mi ukázal báseň.
Týden.

"Takai?"
Zvedl se z pohovky a přišel ke mně s lehkým úsměvem. Už jsem měl vlasy, jako Aiko.

Přední pramínky svázané vzadu na týle, abych alespoň něco viděl. Děsil jsem se.

Děsil jsem se sám sebe.
Miloval jsem ho? Nenáviděl jsem ho?
"Mmm?"

Zvedl jsem pohled od knihy. Bojácný pohled. Izuto se zdál vyléčen... Ale nebyl a já to věděl.
Aiko byla jeho starou drogou. A když neměl jí, nahrazoval si to mnou... Cožpak neviděl moje trápení...?

"Co si někam zajít?"
Izuto za tu dobu znovu nabíral svaly a svou původní hmotnost... Teď už jsem vedle něj doopravdy vypadal, jako dívka.

"Kam... Myslíš?"
"Ven... Jako kdysi."

Kdysi... Jak dávno to bylo?

"Já... Myslím, že se musím učit..." Zamumlal jsem tiše. Nezvedl jsem k němu pohled. Nedokázal jsem to.

"Učit?... Ale notak..."
Objal mne kolem ramen.

Uhýbal jsem. Ale nebylo kam.
"Ty se mnou přeci rád půjdeš ven."
Jeho dech na krku... Já nechci. Už ne!

"Ty mně přeci posloucháš má milá Takai...?"

Kousnutí do ucha. Štípavá bolístka.

Na těle.
...
Na duši.
...
Možná se nezahojí.
...

"A-ano!"

Má mysl však křičela. Vzpouzela se.
*Ne! Prosím... Ne!*
Na rozdíl od těla, jež bylo slabé. Zdevastované... Už na to nemělo.
A podlehlo.

...

"Ahoj, Takai... Páni... Vypadáš nějak jinak...?"
Její úsměv se mi zasekl do hlavy.
"Ahoj Miki."

Sotva jsem ta slova hlesl. Ve škole už mě téměř nevídali... Proto se jedna z mých spolužaček začala zajímat.

Seděli jsme nad šálkem kávy v jedné menší kavárně... Tedy, já jsem nad kávou seděl. Ona už i pila.

Já se však nemohl přinutit k tomu, cokoliv pozřít. Ihned si toho všimla.

Snad jen ze slušnosti to nedávala najevo.
Nyní jí to už ale nedalo.

"Takai... Děje se něco?"
Semknul jsem rty do úzké linky a pohled jsem upíral na slehlou pěnu kávy.

"Ne. Nic."
Odkašlala si.
"Já jen... Víš... Že ve škole skoro nejsi. Nechodíš ven... Neozýváš se..."

Zvedl jsem k ní pohled. Nejistě žmoulala cíp svých květovaných šatů. Byly krásné... Přesto jsem nedokázal odpovědět.

"Víš... Mám o tebe starost... Doslechla jsem se, že teď s někým žiješ..."
Ostře jsem se nadechl.

"To on ti... Zakazuje chodit ven?"
Natáhla drobnou dlaň a přikryla jí tu mou. Nikdy mi nedošlo, že mám tak malé ruce. Něžné... Ženské.

"Takai... Prosím. Mluv se mnou. Chci ti jen pomoct!"

Tenkrát jsem jí to měl říct. Vyzoufat se se svým nesmyslným trápením. Miku by to pochopila. Jako jedna z mála mne dobře znala. Věděla, jaký jsem... Miku mne možná mohla zachránit...

"Mohl bych tě o něco požádat...?"
"Určitě. Cokoliv."

Zvedl jsem k ní smutný úsměv.

"Tvé šaty... Mohl bych si je půjčit...?"