Léto za všechny youtube money [ dokončeno]

12.Pláč

Večer jsem zalehla na postel. Chvíle klidu. Směji se do stropu, vypadám u toho, jak nějaký blázen. Tady je to, ale fuk. Tady jsem sama. Přemýšlím a vzpomínám, jaký ten tábor vlastně byl. Jedním slovem? Suprový! Před odjezdem jsem doufala, že dostaneme jako vedoucího Adama. A teď? Doufám, že ještě někdy ucítím jeho horké polibky na mých ústech. Uteklo to hrozně rychle. Já chci zpátky! Cítím jak se mi po tváři teče slza velká jako hrách. Utřu si ji, ovšem v ten moment se vydává na cestu další. Otočím se a brečím do polštáře. Vzlykám jak malá holka, které vzali panenku. A koho vzali mě? Adámka!

A kdy se s ním uvidím? To kdybych věděla. K nám je to z Třince řádná štreka. Jenže bez něj si připadám poloviční. Chybí mi a to jsem ho neviděla sotva 7 hodin. Chci cítit zase jeho něžné doteky, vidět jeho šibalský úsměv a chci se zase ztratit v těch jeho nádherných modrých očích. Chci s ním zase ležet v trávě, líbat se a povídat si. Chci zase vodní válku. Chci vrátit čas, zažít si tu chvíli, kdy mi řekl že mě miluje. Tu chvíli, kdy se naše pohledy prvně střetly. Chci toho hodně, ale jedno především. Jeho! Přes tichý pokoj se rozezní drnčení telefonu. Určitě píše Lea. No nic, musím jí odepsat. Líně se zvednu z postele a chytám mobil do ledových ruk. Adam! Rozsvítí se mi oči a naskočí úsměv. Odemykám telefon a dávám se do čtení.

Ahoj Adel, píšu ti právě uprostřed naší malé párty na oslavu prvního turnusu. Všichni jsou rádi, že již skončil a že se povedl. Jen já jsem jiného názoru. Chybíš mi. Snažil jsem si hrát na drsňáka, kterému to nevadí, ale nedokážu to. Potřebuji tě vedle sebe. Doufám,že se brzo ozveš. Dobrou noc ti přeje z lásky Adam.

Rozbrečím se. Přes slzy už ani nevidím poslední řádky textu. Sestra přijde ke mě do pokoje.

Cítím, jak mě bere do náruče a hladí mě. Tak jako Adam.

Utírám si slzy a podívám se na ni. „Co se tam stalo? A nevzlykej. Vzbudíš naše." usměje se. Nevím co jí mám říct. Koukám na ni, jak vyoraná myš. Pozná na mě, že nevím, jak začít.

„Je v tom kluk?" zeptá se na jistotu. Přikývnu. Pohozením hlavy mě nutí, abych začala povídat. Zavře dveře a já si sedám na postel vedle ní. Začínám ji vykládat, jak to všechno začalo. Jak moc ho miluji až po tu esemesku. Sestra mě jen obejme. Vysílením usínám v její náruči. Je vidět, že mě chápe.

            Ráno odepisuji na Adamovu esemesku. Hned mi posílá fotku nových táborníků a popisuje mi do posledního detailu všechny děti v jeho oddíle. Jsem za to ráda. Hned mi přijde, že ho mám po svém boku. Celý den nepouštím mobil z ruky, což u mě není zvykem. Mám strach, že si toho máma všimne. Poslední co chci je s ní rozebírat Adama.  V autě se mi to tak nějak povedlo zamluvit. Ani Kačka to nemá ráda a proto pevně věřím, že mě neprozradila. Cítím se jako v Adamově blízkosti. Den tedy ubíhá rychle. Kdo mě ovšem obejme dnes večer? Místo však objetí mi přichází odpověď přes telefon. Adam mi odpovídá na zprávu, spíš mou otázku.

Píše: Dneska to budeš muset zvládnout sama tak jako já včera. Věřím ti :* Hned mě to zahřeje u srdíčka.

Usínám s úsměvem. V hlavě si přehrávám všechny naše společné chvíle. Už nebrečím, jen se potutelně usmívám.