Léto za všechny youtube money [ dokončeno]

6.Adam

Další den jsem se rychle oblíkla do kraťasů a trička a běžela na snídani. Ze stolu jsem si vzala jalko, nabrala cereálie. Otočila se, abych se vydala ke stolu za Leou. Najednou se však přede mnou objevil Adam. Usmál se a řekl:"Doufám, že tě to moc nevykolejilo, ale bál jsem se ti to říct už předtím.". A odešel. Zase jsem zkoprněla a stála jak opařená. Než jsem si dala jedna plus jedna dohromady, nějakou chvíli to trvalo. Nakonec jsem došla ke stolu. Rychle snědla snídani a běžela do pokoje. Chtěla jsem být chvíli sama.

Chvíli samoty mi nikdo zřejmě nepřeje. Máme program a Lea mě pronásleduje, jak stín. Mám ji moc ráda, ale teď chci chvilku samoty. Chci si to všechno uspořádat. Na programu nyní máme počítače. Naštěstí při práci si můžu pustit hudbu a odpočinout. Program uteče rychle a já si jsem stále více jistá tím, že to byla sázka."Tak mládeži, dneska jste si mákli a teď již utíkejte ven ať vás nebolí oči." ozve se místností a děti po jednom odchází. Zvednu se, vypnu počítač a chci se přidat k nim, když v tom mi zkříží cestu Adam.

Jediným pohledem mi je jasné, že chystá nějakou kulišárnu. „Já jsem se taky bála." řeknu tajemně, abych přidala na dramatičnosti. Usměje se tím jeho dětským úsměvem a obejme mě. Jsem v sedmém nebi. „Nechceš jít někam do většího klidu?" vybídnu ho. Adam se zastaví, prohlédne si mě pohledem vraha a povídá: „Měl jsem to v plánu. Po obědě?". „Platí!" přikývnu. Najednou si, ale uvědomím. Kam vlastně půjdem, aby nás nikdo neviděl? A hlavně Lea? A nedělá si ze mě srandu? Uvidíme.

Na obědě jsem opět navázala oční kontakt s Adamem a po malé konverzaci posunky jsem si jistá, že s tím počítá. Pomalu se šťourám v jídle a doufám, že to Lea vzdá a nebude na mě čekat. „Jdu na pokoj. O poledňáku chci zavolat našim a vyfotit se se Smusou. Kdyžtak víš, kde mě najdeš." dodala sklesle. Přikývla jsem a jen jak vyšla ze dveří, rychle jsem jídlo odnesla.Vyšla z jídelny a najednou koukám. Adam! Zvednu obočí překvapením co tu dělá. „Jdem?" mávne rukou směrem k louce.

„Jasan. A kam vlastně?" zeptám se rozpačitě.

„Uvidíš." odpoví tajemně.

„Teď vážně Adame, kam vlastně jdem?" následuji ho, ale nejsem si tak zcela jistá.

„Tajemství ne? Tě musím chvíli napínat!" a začne se mi posmívat.

Poskočím si před něho „To, ale není fér!" dodám načučeně.

„Život není fér." směje se mi. Poskakuji vedle něho, jak nějaký retard a stále se ptám kam jdeme. Poskočí si taky, usměje se, a řekne: „Daleko jdem.".

Podívám se na něj „A pak mě někde zabiješ nebo znásilníš viď?" začnu se smát.

„Možná." směje se se mnou a najednou se dává do běhu. Nenechám se zahanbit a běžím za ním. Přede mnou se objeví krásný plácek. Sluníčko svítí přesně na trávu, kde rostou kytky a já jen žasnu. Uvědomím si však, že jsem ztratila Adama. Než se ale stačím porozhlédnout po něm, vybafne na mě zpoza stromu za mnou. Zapištím, jak se leknu a celý udýchaní si leháme do trávy.

Adam utrhne pampelišku a dává mi ji do vlasů. Jemně mě hladí po vlasech a usmívá se, jako kdybych byla nějaká superhvězda. Zaculím se a pohladím ho po tváři a pak jsme se políbili. Bylo to krásné. V tu chvíli mě unášeli všechny smysly.

„Nechápu, jak jsem mohla bez tebe žít." odpovím tiše a mé rty se opět dotýkají těch jeho.

„Já taky ne." odpověděl. Pak jsme si povídali a jen tak se váleli v trávě. Slunce se nám pomalu ztrácelo z dohledu a hvězdy na nebi svítily, jako ještě nikdy před tím.

Do chatky se vracím pozdě večer, vlastně po večerce, ale co, byla jsem s vedoucím. Potichu jak myška se převlíkám do pyžama a lehám si do postele. Lea už má vedle mě půlnoc. No, ono už je dávno po půl noci. Stále se musím, ale smát. Byl to krásný den, i krásný včerejšek. Tenhle tábor nemá chybu, spíše Adam nemá chybu.