Léto za všechny youtube money [ dokončeno]

21.Prázdniny

„Adame!" vykřiknu na svojí lásenku a vrhám se mu do náruče. Brečím, jak malá. Slzy nejdou zastavit při představě, že ho přes rok neuvidím. „Adélko moje." drží mě pevně v náručí. Naše poslední chvíle utekly jako voda a je tu den D, kdy musí odletět. Naštěstí má už Kačka řidičák, takže mě odvezla za ním. Tiskne mě k sobě, hladí po vlasech a v neposlední řadě mě políbí.

„Tak zatím lásko." po chvilce prohlásí  a naposledy mě přitáhne k sobě. Cítím to svoje bezpečí, teplo uprostřed chladného rána. Podívám se mu do očí. Zase ztrácím pevnou půdu pod nohama. Nesmí odjet, nesmí.

„Zatím, napiš hned jak přiletíš." naposledy mu přikáži, ale to už se mi pomalounku ovšem jistě ztrácí z očí a já upadám do černočerné tmy v mých představách. Ano, černočerná tma, takhle bude vypadat můj svět bez Adama, bez mého světla. Těžce dosedám na sedadlo spolujezdce vedle sestry. Ještě se dívám, jak odlítá letadlo s mým světem směrem Londýn a pak se již vydáváme na dlouhou cestu dálnicí domů. Byla to jen krátká chvíle s ním, ale nelituji toho. Sestra se alespoň projezdí a já jsem se s ním rozloučila. Za hodinku přijíždíme domů. Maminka už chystá oběd a taťka sedí v obýváku a sleduje zprávy. Já vyjdu schody do pokoje a padám na postel. Nesmím brečet, nesmím brečet. Opakuji si a stejně to nezvládám. Nevzlykám, jen cítím ty malé kapky vody stékat po mé tváři. „Oběd!" vyruší mě maminčino volání k jídlu. Utřu slzy, převlékám se do tepláků a scházím schody. Dneska máme k jídlu kuře s rýží. Před tím si však naberu polévky. Ač nechci, šťourám se v jídle, jako kdyby mi nechutnalo. Najednou náš poklidný oběd rozruší moje SMS. Rychlostí blesku vybíhám schody a za pár vteřin se zmocňuji mobilu ve svém pokoji. Adam píše!

Právě jsme přistáli, beru si kufr a vyrazím do Londýna. Nejdřív, ale musím chytit taxi. Těším se na můj nový pokoj. A jak je u vás? Adam.

Culím se a odepisuji. Za chvilku mám zprávu napsanou a sbíhám schody po dvou, rychle dojídám jídlo. Celé odpoledne pak věnuji Adamovi. Posílal mi fotky a plán jeho cesty. Kéž bych tam byla s ním.

            „Tak co už máš zbaleno?" ptá se mě Lea předposlední den školy.

„Jasán" přikývnu „Těším se až uvidím zase Kiku a Sue."

„Jo, taky se už těším, nejdřív však mě čeká Francie." vypyšní se.

„Taky bych jela kdybych mohla. Mě čeká týden u babičky a náš bazén.".

„Neboj, něco ti dovezu." mrkne na mě a odchází domů „Tak zítra.".

„Zatím papa." zavolám na ni. Svižným tempem se blížím k domovu. Bazén na mě čeká. Běžím se převléct do plavek a za chvilku se už chladím v bazénu se zmrzlinou v ruce.

Co si ale obleču na konec školního roku? Zeptám se sama sebe se zděšením. Zítra vysvědčení a já nemám co na sebe. Rychle se usuším a běžím do pokoje zkontrolovat můj šatník. Šatníková krize nastává. Hraboším ve skříni a nevím co na sebe. Pak mě však napadne si obléct ty šaty, co jsem dostala od Adama k Vánocům. Ještě jsem je nevytáhla. Byla zima a teď jsem si je nechtěla níčit. Šetřím si je na chvilky s ním. Nevydržím to však. Zítra si je obleču. Ale co k nim za doplňky? Jsem zase tam, kde jsem začala. Zeptám se Kačky. Ujistím se a jdu se zase v klídečku vyvalit na lehátko do bazénu. Hned jak přijde ze školy, zeptám se jí. Určitě mi poradí.

            Netrvalo dlouho a Katka přišla.

„Ahoj Kači " přivítala jsem ji a ona ihned pochopila, že něco potřebuji.

„ potřebuji pomoct." i přes její výraz jsem jí oznámila můj problém.

„Tak pojď, dořešíme to u mě v pokoji. Něco určo najdeme." vybíháme schody po dvou.

„Oblékni si je!" vyzve mě. Vběhnu do pokoje a oblékám si je. Jsou opravdu krásné.

„Jsou vážně dokonalé!" kouká na mě Kačka.

„Už vím co si dáš na krk. Pojď za mnou." máchne rukou směrem k jejímu pokoji.

Vytahuje velkou šperkovnici a chvíli v ní hraboší.

„Tohle!" konečně vytáhne malý a nenápadný řetízek s křížkem.

„Jé! Podobný mám. Je podobný tomuhle." podávám jí můj řetízek, co jsem dostala od Martina na narozeniny.

„Tak vidíš! Tenhle je přeci jen lepší a jemnější." ukazuje na srdíčko.

„Ale nemám žádnou kabelku a ani prstýnek či náramek." dodávám posmutněle.

„Náramek, náramek." opakuje Katka „Kde jen ho mám?" ptá se sama sebe.

„Nemáš ho třeba v šuplíku?" zeptám se.

„No vidíš! Tady je!" podává mi stříbrný náramek. Je jednoduchý, ale plný všelijakých přívěsků. Jeden přívěsek je ve tvaru srdíčka, další je křížek, taky tu je slon, sova i mikrofon.

„Je krásný." vydechnu z úžasu. „Outfit dořešen." uzavřu problém a odnesu si věci do pokoje. Zítra poslední den, týden u babičky, týden doma a už budu na táboře. Těším se. A hlavně na Adámka.