Léto za všechny youtube money [ dokončeno]

17. Déšť

„Jak pak ses nám vyspinkala?" zeptá se mě ráno u snídaně.

„Vedle tebe krásně." odpovím a dávám mu pusu na tvář. Zavážu si župan a nalévám si čaj. Zasedám vedle něho a vychutnávám si svůj začátek dne. „Co dneska máme na plánu?" zeptám se v naději, že něco vymyslí.

„Netuším, co chceš." vybídne mě k vypravování mého plánu Já však žádný nemám. Zvednu ramena. „Já taky nevím. Jen tu nechci sedět jako pecka."

„A co třeba kino?" navrhne mi.

„To bych brala." přitakám a pouštím se s chutí do cereálií.

„Zkouknu co dávají." odpoví a vytahuje telefon.

„A já jdu zjistit kdy nám jede bus." vstávám a jdu se podívat na jízdní řád a oblékat se. Za necelé dvě hodinky už sedíme v kině. Koupili jsme si popcorn i colu a film začíná.

„Stihli jsme to krásně." řeknu Adamovi.

„Jo, měli jsme kliku." odpoví a já mu hladím ruku, kterou má položenou na mém koleni.

Po filmu se vydáváme na cestu přes město zpátky k autobusu. Po cestě se stavíme ještě na oběd a pak už jen čekáme na náměstí, než přijede autobus. Odpoledne už je tu a představa že Adam mi za pár hodin zmizí z dohledu mě ničí. Nyní se jí však nezaobírám a užívám si chvíle s ním, ostatně jako vždycky. Najednou cítím dešťové kapky na mém těle. Podívám se na Adama a náš plán je jasný. Lítali jsme v dešti po náměstí jako blázni. Cákali jsme na sebe vodu z kaluží do kterých jsme skákali. Jemná vůně čistého vzduchu mi pročistila hlavu a já celá mokrá běhala v tom největším jarním slejváku. Ale bylo mi to jedno. „Adame!" zapištím, když opět skočí do kaluže vedle mě a celou mě nahodí. „Ano?" odpoví záludně. „Přicházím k němu a políbím ho, můj krok je oplacen a my stojíme v dešti a líbáme se. Prší čím dál tím víc. Nevnímám to. Jen vnímám jeho polibky. Slyším jak se smějí lidé na zastávce. Čemu? Pak mi to dojde. Nám! Nevadí mi to. Jen ať se smějí a závidí. Dupnu do kaluže vší silou. Voda z kaluže se rozletí na všechny strany a nahodí jak mě tak Adama. „Csss." zasyčí ironicky Adam „To si ještě odpykáš!" křičí na mě. „A jak?" zeptám se a běžím směrem k autobusové zastávce. „To ještě uvidíš!". Doběhneme na zastávku, já ždímám své promočené vlasy, jsem úplně mokrá. Je mi hrozná zima a Adámek si toho všímá. Už mi obléká jeho bundu, která není na rozdíl od mého oblečení na ždímání. Za chvíli přijíždí autobus a my si společně sedáme na zadní sedadla. Autobus je ku podivu prázdný a tak se roztahuji přes dvě sedadla, hlavu si pokládám Adamovi do klína a usínám. Naposledy si pamatuji jak mě hladil po mých promáčených vlasech a pak už mě vynesl z autobusu a postavil na nohy. Hned jak jsme došli domů, pádila jsem se převléct, abych nebyla nachlazená. Adam si sbalil poslední věci. Den jsme si užili. Tak jako vždycky. Blížil se však večer a už mu jel vlak nazpátek. Šla jsem ho doprovodit na nádraží. Před tím ovšem mě přitiskl ke zdi a něžně políbil. Bylo mi krásně. Pak mi jen zašeptal do ucha: „Miluju tě a ty to víš.".

„Vím." špitnu a objímám ho. Trhá mi srdce představa, že mi zase odjede. Teď však je tu se mnou a já si ty chvíle vychutnávám.