Nechtěné manželství 2

18. kapitola

Kateline 

,,Tak lásko, myslím, že nastal správný čas tě seznámit s večerním programem."

Nemohla jsem uvěřit svým očím, ani uším. Měla jsem pocit, že ještě spím a právě se mi zdá noční můra. Byla jsem naprosto zmatená. V jednu chvíli se choval jako temný princ z pohádky, kterého jsem měla doprovázet na ples. Chvilku jsem se cítila jako Popelka. 

Teď když jsem zírala na pistoli v jeho rukách, jsem měla spíše pocit, že jsem se ocitla v hrůzostrašné pověsti o loupeživém baronu, násilníkovi, co okrádal pocestné a znásilňoval jejich dcery. 

Montalvo se ke mně naklonil. Neubránila jsem se a přikrčila jsem se. Ve svitu měsíce se zaleskla hlaveň jeho pistole. Do mysli se mi vloudila podezíravá myšlenka, že se může jednat o stejnou pistoli, kterou jsem byla postřelena.

 I když podle toho s jakou sebejistotou držel pevně pistoli v rukou namířenou na mě, jsem už nebyla tak dokonale přesvědčená o tom, že to byl jeho sluha, co mě postřelil. Možná mě opravdu postřelil a když mě nezabil na poprvé, chce se o to pokusit znovu. Strach mě paralyzoval a zachvátila mě panika. 

Můj rozum pomalu ustupoval nadcházející hysterii. 

Musím zachovat klid, přikázala jsem si v duchu. 

Zvažovala jsem své možnosti. Nemohla jsem utéct, protože jeho velikost mi znemožňovala jakýkoliv únik. Navíc měl zbraň, kterou se určitě nebál použít. 

Co teď? Mysli, Kateline. 

V mysli jsem měla prázdno. Strach mě pohlcoval. Věděla jsem jediné a to, že fyzickou silou ho určitě neporazím. Proto jsem se spolehla na jedinou věc, kterou jsem mohla disponovat a to byla moje pusa. V rychlosti vteřiny jsem se rozhodla, že ho prostě přesvědčím, aby tu zbraň odložil. Pokusím se to zahrát na svoji bezbrannost a potom když to nebude čekat, prostě a jednoduše uteču do bezpečí. 

Tvůj plán má jednu malou chybičku, zašeptal posměšně můj vnitřní hlas. Nemáš ponětí, kde jsi a jestli jste sami. Co když jste někde na louce? Jakmile se pokusíš utéct, vystřelí. 

Skvělé, pomyslela jsem si rozhořčeně. Uvězněna s šílencem na neznámém místě. 

Musím to zkusit. 

„Ať už se chystáte udělat cokoliv, tu zbraň k tomu nepotřebujete," vysoukala jsem ze sebe. 

„V tom se mýlíš. Právě naopak, zlato. Tohle," očima rychle přelétl ke své zbrani. „mi zajistí tvoji dokonalou spolupráci." 

Spolupráci? Polila mě hrůza v představě, co se mi chystá udělat. 

„Vůbec nechápu, co máte na mysli." Zmateně jsem zakroutila hlavou, vzadu na šíji se mi zježily chloupky strachem. 

„Neboj se, nebude to trvat dlouho a pochopíš." 

Jeho slova mě vůbec neuklidňovala. Naopak, byla jsem bez sebe strachy. Mlčela jsem. 

Za to on se nezdráhal pokračovat: „Teď ti řeknu, co bude následovat. Ty a já pomalu vystoupíme z kočáru. Nebudeš dělat žádné prudké pohyby a budeš dělat přesně, co ti přikážu. Neopovažuj se křičet nebo ti tu tvoji krásnou pusinku zacpu. Jasné?" 

Přikývla jsem. Neměla jsem odvahu něco namítat. „Hodná holka," pochválil mě. Zatvářil se velice spokojeně. 

V jedné ruce svíral pistoli a druhou se natahoval, po dveřích kočáru. Zmocnil se mě strach z neznámého. Chytila jsem ho za paži. Ne, prudce. Bála jsem se, že vystřelí.