Nechtěné manželství 2

9. kapitola

Kateline

Po svém prohlášení odešel, neobtěžoval se ani zavřít dveře. Zírala jsem s pootevřenou pusou na dveře, na kterých se odráželo světlo z krbu. Světlo z krbu tančilo po zdech a celá místnost se ohřála. Bylo by to moc pěkné, kdybych zde byla za jiných okolností.

Pořád jsem nemohla vstřebat, co se zde právě odehrálo. Byl to snad sen? Nebo snad nějaký nevhodný humor z jeho strany? Ten muž ve mně vyvolával vnitřní neklid. Zvláštní pocit kolem žaludku, kterým jsem nemohla zapudit. Uklidni se, Kateline. Konejšila jsem sama sebe. Kéž by to byl jen zlý sen, z kterého se za chvíli probudím a budu doma ve své posteli po boku svých blízkých. Kdybych se jen mohla hýbat, vstát a odejít. Něco uvnitř mě mi říkalo, že jsem v nebezpečí. 

Takový ten šestý smysl, který máte někde ve skrytu své mysli,a šeptá ať seberete svých pět švestek a utíkáte někam do bezpečí. Přesně tento pocit jsem z hraběte měla na plese. 

Proto mi oznámení, že zůstane v jeho domě, nedávalo pocit bezpečí. Neuklidňovalo mě to. Zírala jsem do krbu, kde praskal oheň. Opřená o pelest jsem bloudila očima po místnosti. Proklínala jsem sama sebe, že jsem měla idiotický nápad jít ven. Měla jsem zůstat doma, v bezpečí. Myšlenky mi běhaly hlavou.  V hlavě mi to bzučelo, jak ve včelím úlu.

Co, když neoznámil mé rodině, co se stalo? Ne, to je hloupost. Je to přece vážený člověk. Něco takového by neudělal. I když Vlad III. Drákula, zvaný Vlad napichovač, byl také šlechtic (kníže) a jaké zvěrstva dělal, že? Společenský status nezaručuje bezúhonnost, Kateline. Připomněla jsem si. 

Problém byl v tom, že každý větší pohyb mi působil neuvěřitelnou bolest. Takže útěk nebyla možnost, která připadala v úvahu. Nemělo cenu se ani odplazit. Po jeho prohlášení jsem nabyla pocitu, že by byl schopný mě odtáhnout do postele za vlasy zpátky. Tohle byla patová situace. Neměla jsem jinou možnost než zůstat zde a doufat, že hrabě mluví pravdu. Nevěřila jsem mu. Neznala jsem ho, měla jsem z něj špatný pocit. Kdykoliv byl na blízku, naskočila mi husí kůže, zježily se mi chlupy na krku. Věděla jsem, že se musím uklidnit. Nedat na sobě nic znát. Akorát by se mi vysmál, že se chovám jako ustrašená malá holka. 

Ta věc, co mi dělala starosti, bylo to, že toho muže vůbec neznám. Není to zrovna typ muže - gentleman jako dnešní muži. Přišlo mi, že se chová, jak se mu zlíbí. Aby ne, Kateline, když je hrabě. Mysli?! 

A další věc, co mě moc neuklidnila, bylo jeho "vysvětlení mé údajné nehody". Nejspíš mě přemohla únava nebo léky, ale po chvíli jsem usnula hlubkokým spánkem. Zavřela jsem oči a přemístila jsem se do říše snů, kterou obklopoval tajemný hrabě s tmavými vlasy a tváří plnou jizev. 

***

Ráno

Kateline 

Probudilo mě jemné klepání na dveře. Znáte ty typy lidí, co vstávají už se slepicemi, dají si rozcvičku, ranní kávu a ještě udělají 3 miliony dalších činností, které já nezvládnu za týden? Tak to přesně nejsem já. Nebyla jsem zrovna ranní ptáče. Už od malička jsem ráda ponocovala dlouho do noci. Neotevřela jsem oči. Chtělo to ještě tak hodinu spánku. 

Následně jsem slyšela zavrzání židle, jak na ni dopadla váha. Rozlepila jsem oči. Na malou chvíli mě oslepilo ranní světlo. Zaostřila jsem na osobu, která seděla u mé postele. Na malou chvíli jsem myslela, že přede mnou sedí muž z mých tajných snů. Ten muž, jehož jméno neznám. Ten, který mě poprvé políbil. Ten, který mi nabídl, že s ním mohu utéct. A myšlenka na útěk s ním, mě i po dvou letech pronásleduje, co by se stalo, kdybych s ním utekla? 

To není možné. Už jsou to dvě léta, co jsem ho naposledy spatřila. A stejně se mi stává, že když jsem sama se často přichytím, že na něj pomýšlím. Nikoliv s odporem, ale s citem, který neumím popsat. 

Zavrtěla jsem hlavou a má myšlenka na to, že to je on se stejnou rychlostí jako se objevila se i vypařila. Nebyl to muž z mých snů. Byl to hrabě a teď jsem u něj doma. 

„Dobré ráno, jak se cítíte?" zeptal se. 

„Už lépe, děkuji." Odmlčela jsem se. „Nebyl tady už můj švagr?" 

Usmál se jakoby tu otázku čekal. „Ještě ne. Zatím jen poslal posla, že se dnes tady objeví spolu se svou ženou." Nahlas jsem si oddechla. Díky Bohu, uvidím známé tváře. 

„Je na vás vidět, že se vám ulevilo,"reagoval suše Montalvo. Zrudla jsem. 

„Nechci být neslušná. Cením si vaší pohostinnosti, ale ráda bych byla doma se svou rodinou. To je snad pochopitelné." Nebála jsem se ho urazit. Možná se mě zbaví rychleji, když se ukážu jako ta nesnesitelná. 

Přikývl. „Chápu, ale chci vás upozornit, že lékař nedoporučoval přesun kvůli vašemu zranění," upozornil mě. 

„Cítím se lépe," namítla jsem chabě. Ve skutečnosti mě moje rameno pálilo jako čert. To jsem mu však říci nemohla. 

„Obávám se, že s vámi musím nesouhlasit. Ta rána je zatím v klidu, ale může se velmi rychle zanítit. Bylo by lepší, kdyby jste tady pár dní zůstala. Slibuji, že o vás bude postaráno. Budete mít všechno, co potřebujete." 

„Ale..." 

„Navíc mám silné výčitky svědomí, protože za váš stav jsem přímo zodpovědný. Byl bych klidnější, kdyby jste byla zde a já měl jistotu, že se uzdravíte." Co jsem mohla říci? 

„Budu vám na obtíž. Za pár dní budete rád, že se mě budete moci zbavit." 

Usmál se. Jeho obličej najednou nevypadal tak chladně a děsivě. Dokonce jeho úsměvem vynikly i jeho jizvy, co hyzdily, jeho pohlednou tvář. Pohlednou? Ne, Kateline. Pro tebe nijakou. 

„Ubezpečuji vás, že mi nejste na obtíž. Jste jediným hostem v tomto velkém domě. Zajistím vám pohodlí." 

„O tom nepochybuji. Však stejně trvám na tom, že až mi bude lépe, chci domů," řekla jsem. Montalvo vstal. „Až se zlepší váš zdravotní stav, vaše přání splním." Po tomhlo prohlášení odešel. 

Zabořila jsem hlavu do polštáře. Pravda byla, že jsem se ještě necítila na dlouhou cestu kočárem, když mi dělalo problém i se narovnat. Na druhou stranu nebyla jsem si jistá, jestli chci zůstat tady s hrabětem. 

*** 

Hrabě Michael Leonardo de Montalvo (Temný pán) 

Poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit nevýslovného štěstí. Osud se konečně nade mnou slitoval. Tolik dní a nocí jsem přemýšlel o tom, jak ji opět přivést do svého života. Ten ples byl pouze prvním krokem mého plánu. Nečekal jsem, že se mi naskytne taková příležitost jako teď ji mít pod svou střechou a ve své moci. Měl bych svému sluhovi dát peněžitou odměnu za to, že mi nevědomně pomohl. Vzrušení, které mi kolovalo v žilách z představy, že je v mé moci, bylo nesmírně silné. Konečně je moje. Poslední rok jsem přežil jenom díky myšlence na to, že ji zase spatřím, že se ji zase dotknu, že budu moci poslouchat její hlas. Po svém životě, kdy jsem strávil většinu života osamotě se objevila ona. Seznámení s ní bylo jako bych žil celý život v temnotě a najednou se objevilo slunce. Nádherné slunce, které mě donutilo poprvé v životě pochybovat o tom, kdo jsem.