Nechtěné manželství 2

13. kapitola

Hrabě na mě zíral. Jeho intenzivní pohled jsem cítila až v žaludku, jakoby mě propaloval očima. Těma tmavýma očima, které byly hluboké jako ta nejhlubší propast, kterou si umíte představit. 
Čekal na moji odpověď. „Máte pravdu. Byl tu jeden muž, kterého jsem potkala." 

„Jaký muž?" zeptal se hrabě se zvláštním zaujetím. „Ne, tak rychle. Něco za něco. Já vám něco řeknu a vy na oplátku mě," připomněla jsem mu jemně jeho nabídku. Nasadil šelmovský úsměv. Připomněl mi kočku Šklíbu. 

„Jsem to nezdvořilý. Ptejte se," vybídl mě. Měla jsem mnoho otázek, nechtěla jsem to promarnit. Za tuhle možnost zpovídat tajuplného šlechtice by zaplatil celý Londýn zlatem. 

„Řekněte mi, hrabě, proč jste se přestěhoval  právě sem na venkov?" 

„Čekal jsem něco...náročnějšího," poznamenal káravě. Připomněl mi netrpělivého učitele, který se snaží navést nešikovného žáka na správné otázky a odpovědi. ,,Vyhýbáte se odpovědi?" zeptala jsem se.
Usmál se. ,,Nikoliv, jen jsem čekal otázku jiné povahy. Však odpověď na vaši otázku je prostá. Měl jsem dost společenských událostí a řekněme svých povinností. Chtěl jsem si odpočinout ode všeho...a všech. Proto byl venkov pro mě vynikající volbou." Něco mi na jeho odpovědi nesedělo. Připadalo mi jakoby ji měl předem připravenou. Nebyla to spontánní odpověď. To utvrdilo jen mé dřívější tušení, že hrabě není upřímný.
,,Hmm," odpověděla jsem. Hrabě se uvelebil v křesle. ,,Něco se vám na mé odpovědi nelíbí?" zeptal se pobaveně.
,,Nikoliv. Jen mi přijde,...ani nevím. To je jedno." Hrabě nad mojí chabou odpovědí pozvedl obočí v nevyřčené otázce. Nijak se k mé váhavé odpovědi nevyjadřoval.
,,Jsem na řadě," poznamenal, když jsem mlčela. Na malý okamžik jsem byla vděčná, že moje váhání nijak nekomentoval. Však jsem měla husí kůži, že jsem na řadě s pravdivými odpověďmi. Pravdivými? Nemusím přeci odpovídat pravdivě. Můžu si cokoliv vymyslet. Nepozná, že lžu.
U mne však byly problém dvě věci. První věc, lhaní je o přesvědčování druhých, což je náročná věc. Zkoušeli jste někdy přesvědčit člověka, že nebe je zelené?
Když si mohou ověřit skutečnost, neuvěří vám. Dělá to z vás podvodníka a nedůvěryhodnou osobu se špatnými úmyslu. A druhá věc, pokud lžete komplexně, můžete se zamotat ve své pečlivě vystavěné pavučině lží. Nikdy jsem neměla ráda lhaní. Nešlo mi to a považovala jsem to za zbabělé. Bohužel, v životě člověka je to vlastnost potřebná. Zvolila jsem vždy raději selektivní zastírání pravdy, kdy jsem říkala pravdu, jen ne celou... Bylo mi to milejší než čistě lhát. Navíc jsem stavěla na pravdě, tím jsem se aspoň uklidňovala.
,,Kateline?" oslovil mě hrabě de Montalvo. Moje jméno z jeho úst znělo tak zvláštně hořko-sladce. ,,Ano?" zeptala jsem se hloupě.
,,Neodpověděla jste na moji otázku?"
,,Omlouvám se, jaká byla? Trochu jsem se zamyslela." Usmál se. Jeho obličej posetý miniaturními jizvami zněžněl. ,,Mé otázce se nevyhnete. Ptal jsem se, jak se jmenoval ten pan Tajemný, který vám ukradl srdce?"
Ukradl srdce? To je moc přehnané.
Ano, Temný pán mě okouzlil a na opravdu malý okamžik jsem se nechala unést jeho šarmem. To je vše. Nebo snad ne?
Někdy jsem pocítila pochyby. Někdy jsem na něj pomyslela, kde je a jaké dobrodružství musí prožívat a s kým. Sama sobě jsem přiznala, že v slabé chvíli mě píchl ostén žárlivosti nad ženami, které musejí procházet jeho náručí, ve které jsem na malou chvíli byla sama. Měla jsem možnost ochutnat teplo jeho náruče.
Ano, někdy pozdě v noci, kdy se má mysl odprostila od každodenních starostí a měla volnou ruku, v těchto chvílích se mi vloudily na mysl vzpomínky na něj. V noci jsem si to mohla dovolit zamýšlet se nad tím, jaké by to bylo s ním utéct. Bylo by to bláznivé a nelogické rozhodnutí, které by nemělo budoucnost nebo snad mělo?
Některé tyto myšlenky mi nedávaly spát. Už to jsou dva roky, Kateline. Prober se, je pryč a nikdy se nevrátí. Může mít tisíce jiných žen, proč by se vracel k tobě?
Však jeho temný příslib návratu pro mě neospustil moji mysl a koutek mé duše ani na okamžik.
Zvedla jsem oči k hraběti a spustila jsem: ,,Za prvé, ten muž neukradl moje srdce. Nikdy jsem k němu necítila žádný cit. A za druhé, jeho jméno vám nemohu sdělit, protože ho neznám." Nevím, koho jsem se snažila přesvědčit, jestli hraběte de Montalva nebo sebe.
,,Vy neznáte jmého toho šťastlivce?" zeptal se překvapeně.
,,Neřekl mi ho a já se neptala. Jak jsem řekla, žádný cit jsem k němu nepociťovala, ani blízký vztah. Nebylo potřeba znát jeho jméno. Řekněme, že se nám v životě dvakrát zkřížely cesty osudu. Nebudu lhát, byla jsem jím okouzlená, fascinovaná, chcete-li. Ale jak vidíte, nic víc, co by stálo za řeč." Nedívala jsem se hraběti do očí, dívala jsem se na vzor mé deky, po které jsem přejížděla prstem ve snaze ujistit samu sebe, že tomu, co jsem řekla bezmezně věřím.
Hrabě nejdřív neodpověděl. Odvážila jsem se na něj pohlédnout. Jeho postoj se změnil z ležerního a uvolněného na napjatého, možná naštvaného?
Ústa měl stažené do úzké linky jakoby se kousal do rtu a přimhouřenýma očima mě pozoroval jako šelma svou kořist, kterou chystá zbavit maličkosti jako je život.

,,Hrabě?"
Těžce oddechl. ,,Víte, to, co jste řekla je dost chladné. Kdyby vás ten mladík slyšel, mohlo by to zničit v lepším případě jeho ego a v tom horší jeho srdce." Hořce jsem se zasmála. ,,Ujišťuji vás, že tento muž má srdce z kamene. Je přelétavé povahy, city a vztahy jsou pro něj cizí výrazy. A co se týká ega, to má obrovské, mohl by ho sdílet s půlkou Anglie a stejně by ho měl dosti."
Hrabě mlčel. Po chvíli vydechl. ,,To si skutečné myslíte? Nejste na něj moc přísná?"
,,Ano, myslím, hrabě. Možná jsem trochu zbrklá ve svých soudech, ale neměla jsem možnost ho poznat. On mi ji nedal a já nevím, jestli bych o ni stála.  Soudím z toho, co jsem viděla, čeho jsem byla svědkem. Naše cesty se krátce setkaly a rozešly velmi rychle a to ve velmi vypjatých situacích."
,,Jakých?" zeptal se.
,,Velmi hořkých, pane."
,,Ach, tak." Neodpověděl. Z ničeho nic vstal. A šel ke dveřím. ,,Kam jdete?" vypadlo ze mě. Nejdřív mi byla jeho přítomnost proti srsti, to se však změnilo.  Teď jsem nechtěla, aby odešel. Zvlášť, když jsem byla na řadě s otázkou.
,,Omlouvám se, ale je pozdě. Měli bychom jít spát."
,,Chcete se vyhnout otázce?"
Pomalu se usmál. ,,Máte mě prokouknutého."
Neměla jsem vůbec pocit, že bych do něj viděla. Naopak, byla jsem zmatená z jeho slov, chování a postojů. Mátl mě.
,,Dobrou noc," zašeptal. Než jsem stihla odpovědět, byl pryč. V pokoji jsem osaměla a najednou se mi ta místnost zdála prázdná a chladná.