Nechtěné manželství 2

23. kapitola

Michael 

Seděl jsem u jídelního stolu. Pil jsem právě svou oblíbenou černou kávu a snídal jsem. Každou chvíli mi oči zabloudily ke dveřím. Čekal jsem na Kateline, vlastně Kat. Večer jsem usínal dost zachmuřený s vyhlídkami na naši budoucnost. Nevěřil jsem, že se naše vztahy mohou zlepšit tak rychle, jak jsem si představoval. 

Moje naděje opět vykvetla, když jsem se probudil. Zjistil jsem, že někdy v noci jsme si k sobě našli cestu. A Kat se ocitla v mé náruči. Byl to tak opojný pocit ji mít. Držet ji. Spala tak sladce. 

Držet ji v objetí bylo něco tak přirozeného. Den, působil mnohem krásněji, když byla se mnou. Odhodlal jsem se věřit, že přeci jenom je malá šance, že se mnou bude šťastná. Zvykne si. Udělám pro to všechno. 

Mé myšlenky přerušil zvuk otevírajících dveří. V jídelně stála Kat. Stála tam jako ztělesnění všeho, co jsem kdy v životě chtěl. Pomalými kroky přešla ke stolu naproti mě. Posadila se. 

„Nevěděl jsem, co máš nejraději k snídani, proto jsem nechal připravit od každého trochu," poznamenal jsem, když si sedala. 

„Všechno vypadá skvěle," zašeptala. „To jsem rád."  

Kat mlčela. Chtěl jsem prolomit ticho. „Kdyby jsi měla nějaké speciální přání na snídani, stačí říct naší kuchařce. Udělá vše, co bude v jejich silách." 

„To není nutné. Já vlastně normálně ani nesnídám. Většinou snídám jenom v případě, že jsou k snídani skořicový šneci," dodala Kat s úsměvem. 

„Jestli je máš ráda, můžeš je mít třeba denně." Kat se usmála. Její úsměv byl jako paprsek jarního slunce. 

„Není třeba," řekla Kat. 

„Byl bych rád, kdyby jsi se tady cítila jako doma." 

Mlčela. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Netušil jsem, co se jí honí hlavou. Začal jsem se věnovat své snídani. 

„Chtěla bych navštívit svou sestru," prohlásila rozhodně a přerušila ticho. Nepřekvapila mě ta otázka. 

Ne!!! Neřekl jsem to nahlas. Věděl jsem, že Kat není spokojená s touhle situací. Nechce tady být. Nechtěl jsem riskovat, že uteče ke své sestřičce a já už ji neuvidím. Musím na to jít opatrně. 

„To asi není nejlepší nápad." 

„Proč?" Už jsem zjistil, že lhaní se mi moc nevyplatilo. Neměl jsem rád lži, proto jsem raději zvolil možnost říct ji pravdu, P o jistých mezí samozřejmě. Byly věci, kterými jsem ji nechtěl zbytečně komplikovat hlavu. 

„Nehodlám ti dát příležitost utéct." 

„Nemůžeš mi bránit vídat mou rodinu." 

„Mohu a budu." 

„Na to nemáš právo." 

„Nerad ti to opět připomínám, ale prsten na tvé ruce říká opak." Semkla pevně rty, dokud nevytvořily pevnou linku. Naštvala se. Dalo se to čekat. A to ten den začínal tak hezky, pomyslel jsem si. Proč to s ní musí být tak složité? To byla záhadná otázka, kterou si kladl každý muž, který měl po svém boku ženu, která dokázala pouze pohledem a svou přítomností, rozbušit muži srdce. 

„Ten prsten taky říká, že nejsem tvůj vězeň. Chci vidět svou rodinu." 

Měla pravdu, sakra. Nechtěl jsem, aby se cítila jako můj vězeň nebo otrok. Nemohl jsem dovolit ji stýkat se s rodinou. Diplomacie, idiote. 

„Chápu, že chceš vidět svou rodinu. Slibuji ti, že ji v budoucnu navštívíme. Spolu, samozřejmě. Však momentálně to není možné."  

„Nechci ji navštívit v budocnu, ale dnes," řekla neoblomně. 

„Ne. Tohle je moje poslední slovo. Nebudu s tebou o tom dál diskutovat." 

„Já o tom nebudu diskutovat s tebou. Nechápu, proč bych se ti měla vůbec zpovídat. Chci vidět svou rodinu tečka a uvidím ji. Ty mi v tom nezabráníš." Odhodila ubrousek a vstala. 

To byla výzva. Byla stejnětvrdohlavá jako já. Štvalo mě to, ale na druhé straně to bylo imponující. I přes můj vzhled se mě nebála. Naopak. Bojovala se mnou. V ničem se mnou nesouhlasila. Bylo mi jasné, že všechno od něžného doteku až přes její milý úsměv si budu muset vybojovat. 

To odhodlání se mnou bojovat vypovídalo i o její ohnivé povaze. Přemýšlel jsem, jestli bude stejný temperament projevovat i v posteli až bude pode mnou sténat a křičet moje jméno. 

Vstal jsem, jedním krokem jsem jí dohnal. Uvěznil jsem její paže ve svých, aby mi nemohla utéct. I když mě její vzpurnost nesmírně vzrušovala, musel jsem jí vysvětlit jasné hranice, které nesmí překročit. Pořád jsem byl jejím zákonným manželem. Navíc jsem bývalý vrah a žoldák, vynutil jsem si poslušnost i respekt od těch nejhorších zločinců, vrahů, kuplířů a sadistů. Podrobím si i Kat. 

Pravda je taková, že jsem na své činy nebyl pyšný. Ale představa, že si podrobuji Kat mě nesmírně lákala. Ze samotné představy jsem ztvrdl jako nikdy. 

„Přestaň se kroutit a poslouchej mě," přikázal jsem. 

„Uvědomuji si, že nejsi zvyklá poslouchat. Tvá sestra a Jacob tě rozmazlili, když ti tak naivně dovolili studovat v cizině a otevírat si na každého tu drzou pusinku. Mě však poslouchat budeš. Jsem tvůj manžel. Nehodlám ti tolerovat žádné výstřelky. Když ti něco řeknu, splníš to. Jasné?" řekl jsem výhružně. 

Přestala se kroutit. Pořád byla napjatá v mé náruči, předzvěst toho, že se jen tak nevzdá, když něco chce. Zadívala se mi zpříma do očí. K mému velikému překvapení, vůbec neragovala na moji hrozbu. Místo toho okamžitě zbystřila.  „Jak víš, že jsem studovala v cizině?" 

To jsem nečekal. V záchvatu vzteku jsem si neuvědomil, co jsem prozradil. To jsem ji nechtěl říkat. To ta její zatracená blízkost, nemohl jsem rozumně uvažovat. Moje předsevzetí ji říkat pravdu vzalo rychlé za své. 

„To tvá mluva a vystupování. Bylo mi to hned jasné, že jsi studovala. Navíc na plese, kdy jsme se poprvé setkali, jsem seznámil s tvou kamarádkou Annou a jejím manželem. Vyprávěla mi, že jste spolu studovali." 

Svráštěla obočí v zamyšleném gestu. Bylo to neuvěřitelně roztomilé. Pomalu jsem zjišťoval, že každé její gesto mi připadalo nesmírné okouzlující. 

„Pozval jsi Annu s manželem na ples záměrně?" Další všetečná otázka. 

„Ne. Pozvánky zařizoval můj právník a poradce. Vybíral vhodné hosty." Netvářila se moc přesvědčeně. Nejspíš mi nevěřila ani slovo z toho, co jsem řekl.
,, Něco mi říká, že mi neříkáš celou pravdu," poznamenala Kat. Opět měla pravdu.
,,Neodbíhej od tématu." Odfrkla si.
,,Chci, aby jsi pochopila, že se mnou není radno si zahrávat. Pokud mě neuposlechneš, tak tě potrestám, Kat." Myslel jsem to vážně.
,,Tomu nevěřím."
,,Zkus mě." Mlčela. Viděl jsem, jak s ní lomcuje vztek. Pustil jsem ji. Okamžitě ode mě odstoupila. Věnovala mi pohled plný odporu. Vyšla ze dveří. Nechala mě v jídelně samotného. Nikdy více mi tenhle dům nepřipadal tak prázdný.