Nechtěné manželství 2

19. kapitola

Michael 

Právě se mi naskytl nejkrásnější pohled v životě. S uspokojením jsem hleděl na Kateline, která právě podepisovala manželský list. Tohle byla ta chvíle, na kterou jsem toužebně čekal celé roky a kvůli které jsem tolik vytrpěl. 

Konečně je moje, pomyslel jsem si vítězoslavně. 

Oficiálně mi patří před Bohem i zákonem. Už  mi ji nikdo nevezme. Bude mi patřit tělem, srdcem i duší. 

Jakmile jsme podepsali listinu, kněz nás vyzval, abychom si vyměnili svatební prsteny. Vytáhl jsem stříbrné obroučky se zlatou rytinou, které jsem nechal zhotovit hned poté, co jsem se přes noc stal z chudáka šlechticem. 

Každý večer jsem se na ně díval a něžně prsty přejížděl po obroučkách. Připomínal jsem sám sobě, proč to dělám a pro koho. Jenom pro ni. Vždycky to bude jenom pro ni. 

Chytil jsem Kateline za ruku. Otočil jsem ji směrem k sobě. Měla chladné ruce. Byla nesvá, nervózní a vystrašená. Dalo se to čekat, nebyl to nejlepší nápad ji takhle donutit. Přál jsem si, aby si mě rozhodla vzít dobrovolně. Bohužel to nešlo. její rodina byla moc dotěrná a její neochvějná touha ode mě odejít rostla. Musel jsem přistoupit k extrémnímu řešení. 

Navlékl jsem sobě a jí prsten, který se ve světlech svíček zatřpytil. Musel jsem se usmát. Další symbol toho, že patří mě. 

 Všechno do sebe zapadalo. Takhle to má být, pomyslel jsem při pohledu na naše spojené ruce a na nich blyštící se prsteny. Stiskl jsem její ruce. 

Poděkoval jsem  otci a svatebčanům. Popadl jsem Kateline za ruku. Nedal jsem jí možnost se mi vysmeknout. Táhl jsem ji ke kočáru. Nechtělo se jí, bylo to na ní vidět. Vlastně všechno, co si myslela se dalo vyčíst z jejích očích, což byla jedna z věcí, kterou jsem na ni obdivoval. 

Posadil jsem ji na sedadlo kočáru a sám jsem posadil naproti ní. Ujistil jsem se, že dveře jsou zamčené, kdyby ji náhodou napadl útěk. 

Kateline mlčela a dívala se z okna. Netušil jsem, co se jí honilo hlavou. Mezi námi vzniklo tíživé ticho. V měsíčním světle jsem musel oceňovat její krásu. Její vlasy, které za dne připomínaly tekuté zlato. Teď působily spíše jako stříbrná laguna. Její pokožka byla porcelánově bílá a jemná jak jsem už zjistil. Oči jako rozbouřené moře se dívaly z okna a skenovaly pohledem krajinu. 

Seděla z příma, což zvýrazňovalo její štíhlost a vysoce posazená prsa uvězněná v krajkovém živůtku. Když jsem zaměřil svůj pohled na její hrdlo, mé oči sjížděly níže, pásly se na jejích křivkách. Svrběly mě prsty, chtěl jsem se jí bolestně dotknout. Moje tělo zaplavily představy, jak z ní strhám všechno, s čím se nenarodila. Pocítil jsem zaškubání v kalhotech. Celé tělo jsem měl napjaté k prasknutí. 

V hlavě se mi objevila představa, jak beru její vláčné  tělo do náruče. Pomalu, téměř bolestivě, z ní stahuji každý kousek oblečení, přitom líbám každý kousek tak lákavě obnažené kůže. Nejdříve bych obnažil její dokonalá útlá ramena, v kterých se hromadí tolik napětí. Schoval bych tvář mezi její krkem a ramenem. Vdechoval bych její vůni jako drogu, po které bolestně toužím. 

Stáhl bych jí šaty z těla. Poasadil bych si ji na klín, abych k ní měl lepší přístup. Přetáhl bych jí košilku přes hlavu, dokud by na mě obkročmo neseděla jen v kalhotkách a hedvábných punčochách. Neváhal bych ani minutu a vzal bych si do úst její nádherně tvarovaná prsa. Prsty by mi zabloubily níž po jejích žebrech, pase až k... 

Měl jsem pocit, že mi kalhoty prasknou ve švech z mého  vzrušení, které osobě dalo dost důrazně vědět. 

Tak dlouho jsem neměl ženu, více než rok. A když jsem ze zoufalství hledal útěchu u jistých žen lehké pověsti, nikdy to nebylo...dost intenzivní. Bylo to nudné, hořké. Ty ženy nebyly ona. Ta, kterou jsem zoufale potřeboval. Už předtím bylo náročné se krotit, když byla na blízku. Ale teď, když je nablízku a je moje žena, to bylo téměř nemožné se kontrolovat.