Nechtěné manželství 2

27. kapitola

Michael

Sešel jsem po schodech do jámy lvové. Tušil jsem, čemu budu muset čelit. Moje představivost nebyla ani zdaleka dostačující, aby předběhla realitu. V přijímacím salónu seděla Miriam nervózně na židli a žmoulala kapesník ve svém klíně. Jacob pochodoval kolem krbu jako lev v kleci připravující se k finálnímu souboji v římské aréně smrti. Mračil se a neustále si mumlal pro sebe. Podle zachyceného tónu jeho slov a výrazu jsem mohl usuzovat, že to nebyla slova pozitivího nadšení.
Vešel jsem a zavřel jsem za sebou dveře. V první vteřině mi problesklo hlavou, že tohle nebude moc příjemné rodinné setkání. Odkašlal jsem si, abych na sebe upoutal pozornost přítomných. Jacob pozvedl hlavou a sjel mě ostrým pohledem. V jeho očích jsem rozpoznal pořádný vztek. Obrátil jsem pozornost k Miriam, která měla na rozdíl od manžela v očích čiré zoufalství. Jacob zaujal bojový postoj, ruce měl zaťaté pěst a čelist nemilosrdně sevřenou.
,,Ty jeden hajz..." začal Jacob. Přešel rychlými kroky směrem ke mně s napřaženou rukou k útoku. Trochu jsem poodstoupil, nohama jsem se zapřel, svaly jsem napjal. Byl jsem připraven na několik tvrdých ran. Došlo by k tomu, ale do toho vstoupila okouzlující Miriam. Vstoupila svému manželovi do cesty a položila ruce na jeho paže.
,,Jacobe, prosím..." zašeptala Miriam prosebně ke svému manželovi. Jacob sváděl vnitřní boj mezi tím, že by mě rád nejspíše dobyl k smrti a přáním jeho manželky. Nakonec vliv jeho manželky smířil jeho agresi. Uvolnil se. Stále měl sice v očích vztek a odhodlaný výraz, ale bylo to o poznání lepší. Jacob povzdychl.
Miriam se obrátila ke mně. Chtěl jsem něco říci. Byl jsem předběhnut Jacobem.
,,Chceme okamžitě vidět Kateline a nebudeme čekat ani minutu. Nenecháme se odbýt Montalvo, už ne. Jakmile s Kateline promluvíme, okamžitě ji odsud odvedeme. Necháme vaše domělé manželství anulovat. Určitě jsi ji k tomu donutil, ty bastarde?!"
Poslední větu téměř zakřičel. Miriam opět konejšivě položila ruku na paži svého manžela. Miriam hlasem klidnějším, ale podbarveným vyčerpáním řekla: ,,Můj manžel má pravdu, hrabě. Chceme vidět Kateline a dnes večer ji odvezeme domů. Co se týče vašeho sňatku, nejsme přesvědčeni, že byl dobrovolný. Podnikneme všechny potřebné kroky k tomu, abychom Kat pomohli."
Zamračil jsem se. Vnitřně jsem zuřil. Ani na vteřinu jsem nevěřil, že by mi ji mohli vzít. Jejich odhodlání a přesvědčení byly tak pevné, že mě to vykolejilo. Nikdo mi ji nikdy nevezme jenom přes mou mrtvolu nebo tu jejich. Věděl jsem, že Kat by mi však něco takového nikdy neodpustila. Už teď jsem měl pocit, že svým vyhrožováním jsem na ni dojem neudělal. Pořád jsem se upínal k tomu, že Kat mi odpustí a zvykne si na pozici mé manželky. Věděl jsem, že to bude chtít více času. Potřeboval jsem ji přesvědčit o tom, že jsem pro ni ten pravý. Potřeboval jsem získat její důvěru, proto jsem se rozhodl pro cestu diplomacii.
,,Chci se nejdříve omluvit, že jsme se zde sešli za těchto okolností. Měli jsme v úmyslu vás navštívit s Kat. Každopádně, když už jste zde, rádi vás uvítáme, jak se sluší a patří. Já i Kat si s vámi chceme promluvit a vyjasnit toto nedorozumění."
,,Nedorozumění?! Tak tomu říkáte? Já tomu říkám únos, omezování na osobní svobodě, potlačení práv a vnucení sňatku. To, co jsem vyjmenoval nejsou nedorozumění. To jsou zločiny, za které se budete zodpovídat," vyštěkl Jacob. Trpělivosti jsem nikdy neměl nazbyt. Za svého mládí jsem byl horká hlava. Můj otec vždy říkával, že věkem zmoudřím a zklidním se. Otče, obávám se, že ve své dobré víře jsi se zmýlil.
Zatnul jsem zuby a téměř jsem si rozdrtil stoličky. Kde byly ty časy, kdy jsem budil takový strach, že si nikdo nedovolil v mé přítomnosti nadechnout, natož mýti takové neomalené řeči a výhružky. Klid, napomenul jsem se v duchu. Už nejsi žoldákem, který sebou přináší smrt na každém kroky, ale jsi hrabě.
Nadechl jsem se a zaujal na první pohled velmi uvolněný a ležérní postoj. Přesto můj tón nabyl nevídaného ostří.
,,Na vašem místě bych vážil slova, Jacobe. Obviňovat někoho mého postavení z takových věcí, které jste prohlásil, je velmi nebezpečný počin. Může se vám to ošklivě vymstít. Jsem ochoten toto přejít, protože jsme rodina. Záleží mi na mé manželce, ona vás velmi ráda. Z toho důvodu s vámi chci dobře vycházet." Rozhostilo se ticho.
,,Je mi líto, že jsme se zde sešli za takových okolností. Nedá se nic dělat. Kateline se k nám za okamžik připojí. Všechno se vysvětlí. Nechal jsem nám připravit čaj a občerstvení. Byl bych rád kdyby jsme se společně posadili a probrali tuto záležitost jako dospělí civilizovaní lidé," prohlásil jsem. Rukou jsem ukázal na pohovku. Jacob nesouhlasně kroutil hlavou. Miriam ho zatáhla za paži a odtáhla ho k pohovce. Posadil jsem se do křesla naproti nim. Hleděl jsem jim do očí. Neuhnul jsem. Neustoupil jsem. Ozvalo se zaklepání na dveře. Myslel jsem si, že je to Kateline. Byla to El s našim jídlem, čajem a alkoholem. Rozmístila jídlo na stolek, nalila nám všem do šálků. Jacob ani Miriam se ničeho nedotkli. Pořád zírali na dveře v očekávání Kateline, která se každou chvíli měla objevit. I já jsem se přichytil a neustále jsem kontroloval dveře. Modlil jsem se, aby neudělala žádnou hloupost. Už teď mi šel Jacob po krku, nechtěl jsem mu dát větší důvod mě na místě dekapitulovat.
,,El, mohla by jsi zkontrolovat hraběnku a připomenout ji, že ji zde netrpělivě očekáváme."
,,Ano, pane," přitakala El poslušně.
Opět zavládlo nesnesitelné ticho. Nikdo v mísnosti ho nebyl ochoten prolomit. Zíral jsem do svého šálku a přemýšlel o nastalé situaci. Moje racionální část se snažila shrnout a rozumově vysvětlit poslední vývoj událostí. Už je to několik let, co jsem potkal Kat. Poznal jsem ji vlastně díky muži, který seděl přede mnou a nejspíše představoval mou úkladnou vraždu spáchanou za neúctu, které jsem se dopustil na Kat. Chápal jsem ho, přinejmenším částečně. I Jacob měl Kat rád. Já jsem ji miloval ze hloubky duše, pokud ji mám. Moje city k ní byly tak hluboké, silné a někdy i temné, že mě to samotného děsilo. Vzpomínal jsem na den, kdy jsem byl pozván do jejich domu, abych Jacobovi zachránil život. Potom, co jsem ho sám otrávil. Bizardnost této události mě občas překvapí a i rozesměje. Ten den se zdál tak vzdálený. Minulost se zdála tak vzdálená. Dělal jsem vše pro zisk. Pokusil jsem se usmrtit Jacoba pro peníze a i jeho záchrana byla pro zisk. Bral jsem to jako dobrou příležitost, jak si vydělat. Ne, že bych měl málo peněz. Jenže v tu dobu jsem měl jisté závazky a hladovou posádku, která chtěla svůj žold. Co jsem nečekal bylo, že potkám ji. Jediné světlo v mé temné hlubině, kterou jsem nazýval životem. Byl jsem okouzlen její krásou, jiskřivou inteligencí, dobrým srdcem, bojovností, tvrdohlavostí a houževnatostí mě vlastní. Ten polibek, který jsem ji tenkrát věnoval, mě pronásledoval. Tolik nocí jsem kvůli němu probděl a o dlouhých nocí jsem nadával sám sobě, že jsem si dovolil okusit ten ráj, co přinášely její rty na mých.
Nutil jsem se zapomenout na ni. Potom mi ji osud opět připletl do cesty, když jsme přepadli loď Hope. Na té lodi se moje první dojmy z Kat a počínající okouzlení prohloubilo. A ještě něco se v té kajutě stalo. Něco, co mi nedávalo spát. Projnásledovalo mě to na moři, ve dne, v noci i ve spánku. Touha po ní, po jejím tělem, polibcích, dotycích. S obrovským nadšením opětovala moje dotyky i polibky, které mi dodnes nedávají spát. Všechny okolnosti našeho druhého setkání mě donutily vyslovit tu prosbu, aby se mnou odešla navždy. Nabídl jsem ji něco, co nikdy jiné ženě, a to místo po mém boku, v mé náruči a v mé posteli. Odmítla. Její odmítnutí bylo hořké, ale ve sletu následujících událostí jsem děkoval Bohu, že odmítla. Potom, co se mi stalo, jsem si nedokázal představit, že by musela vytrpět třetinu toho mučení a utrpení, co já. Přitom všem jsem si uvědomil, že v mém bezvýznamném životě jediné světlé okamžiky, kdy jsem pociťoval něco jiného než nenávist a hořkost, byly s ní. Jenom s ní. V nejtemnější hodině, kdy jsem si myslel, že zemřu, jsem myslel jenom na ní. Všechno, co ze mě zbylo, patřilo jí. Proto jsem si slíbil, že jestli přežiju, získám ji. Bude mou. A svůj slib jsem hodlal dodržet. Nemohl jsem se jí svěřit. I když byly chvíle, kdy jsem toužil ji všechno říct. Říct ji, že nejsem zvíře, které ji donutilo ke sňatku, ale že jsem muž, kterého zná a ke kterému v mé pošetilosti doufám, že chová alespoň náznak citu. Nemohl jsem. Pořád jsem si namlouval, že ona si zvykne. Jednou by mě snad mohla mít i ráda. Měl jsem pocit, že si to pouze nalhávám, abych se uklidnil, že mě nepovažuje za netvora jako všichni ostatní. Ale co když jsem už v jejích očích netvorem?
Mou zoufalou myšlenku vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Do salónu vešla Kat. Konečně. Měla na sobě jiné šaty z fialového hedvábí. Jednoduché, ale obepínající každou křivku jejího těla, kterou byla obdařená. Vlasy měla rozpuštěné. Dlouhé prameny ji splývaly po zádech. Byla tak nádherně ženská, že samotná Afrodita by ji mohla závidět. Byla čistá a nádherná. Vědomí, že patří mě, mě naplňovalo ryzí mužskou pýchou. Zadíval jsem se na její tvář. V její tváři nebyly známky smutku, strachu nebo slz. Jenom opravdu velmi dobrý pozorovatel by si všiml, že si přehnaně uhlazuje spodní lem šatů, aby zakryla svou nervozitu. Nečekal jsem až si tohoto nepatrného pohybu všimne i Miriam a Jacob.
Vstal jsem. Rychlým krokem jsem přešel k ní. Objal jsem jí kolem ramen a zašeptal do ucha, tak aby to slyšela pouze ona. ,,Nezapomeň, o čem jsme nahoře mluvili. Zkus něco udělat a závěr tohoto večera bude krvavější než konec Hamleta. Jasné?" sykl jsem.
Sáhla na mou ruku, kterou jsem jí objímal a podívala se mi do očí. Přikývla a nasadila úsměv. Opustila moje objetí a přešla k Miriam a Jacobovi.
,,Tak ráda vás vidím," řekla. Objal nejdříve Miriam a potom Jacoba. Přidal jsem se k nim a posadil jsem se do křesla. Osten závislosti mě popíchl, když jsem viděl s jakým citem objímá svou sestru a švagra. Toužil jsem po takovém objetí, snil jsem o tom.
Prober se, napomenul jsem sám sebe. Vždyť žárlíš na její vlastní rodinu. Nemohl jsem si pomoci. Byl jsem jí přímo posedlý. Čekal jsem než skončí své rodinné shledání a přejdeme k věci. Kat naposledy objala Miriam a posadila se do křesla vedle mě. Nastalo opět tíživé ticho. Všichni hledali správná slova.
,,Jsem ráda, že vás vidím. Vím, že pro vás vývoj posledních událostí musel být šok. A chci se vám z omluvit za ty starosti, které jsem vám způsobila svým jednáním," prohlásila Kat sebejistě. Ani náznak zakolísání. Šikovná.
Natáhla se přes opěradlo křesla a vzala mě za ruku. I tento nevinný dotek ve mě vyvolal přemrštěnou reakci. Teplo z její dlaně proudilo do té mé. Vzrušení, které se mi rozlévalo po těle, bylo jiskřivé a vzrušující. Bylo mi horko, kalhoty mi byly těsné. Nepustil jsem ji. Užíval jsem si společný dotek. Netušil jsem, kdy se mi podobná možnost dotknout se ji, aniž by se hnusila mému doteku, naskytne. Stiskl jsem ji ruku. Jacob s Miriam hleděli na naše propletené ruce jako na dva hady, které je každou chvíli uštknou.
Tentokrát promluvila Miriam. ,,Kateline, my tomu vůbec nerozumíme. Ty a on...vy..," oněměla. Kat zaváhala. Téměř jsem cítil její napětí. Opět jsem ji stiskl ruku a tím ji připoměl možné následky jejího chování.
,,Miriam, já vím, že pro vás je to šok. Prosím, nechte mě vám to vysvětlit," řekla Kat.
Jacob kroutil hlavou. Miriam oněměla. ,,Potom, co jsem měla nehodu, se o mě Michael staral tak úpěnlivě a hezky. Byl ke mně velice hodný. Měli jsme čas se poznat...a zjistili jsme, že toho máme mnoho společného. Zamilovali jsme se do sebe, Miriam. Michael mi navrhl sňatek. Ze začátku jsem odmítala kvůli spěchu. Chtěla jsem mít ohlášky, mít při sobě svou rodinu a tak," řekla Kat. Byl jsem překvapen jejím projevem a sebejistou, kterým prohlašovala, jak se milujeme. Znělo mi to jako rajská hudba pro mé uši. Sám jsem se přichytil, že hltám každé její slovo.
,,Nemohli jsme čekat. Naše city zvítězily nad naším rozumem. Odpusťte. Vzali jsme se v jednom nedalekém kostele. Byl to krásný obřad. Ten den byl úžasný, chyběli jste mi tam jedině vy dva a Nathaniel."
,,Kat, má pravdu. Je nám líto, že jste tam nebyli. Dohodli jsme se, že hned co to bude možné, vás navštívíme a omluvíme se za naše jednání, že Kateline?" Naklonil jsem se ke Kat. Díval jsem se jí hluboce do očí. Přitáhl jsem si naše spojené ruce blíže a políbil jsem ji na hřbet ruky. Zachvěla se.
,,Ano, drahý. Pravda." Miriam šokem našeho prohlášení ani nedutala. Jacob kroutil hlavou. Rozčíleně vstal. Rozhodil rukama ve své bezmoci.
,,Co je to za sprosté lži a pohádky, co nám tady vykládáte?!" Jacob přešel ke Kat, klekl si před ni a vzal ji za ruku.
,,Kateline, znám tě už dlouho. Vím, že jsi rozumná a citlivá. Nikdy by jsi si nevzala takového panáka jako je on, kterého sotva znáš. Pamatuji si, jak tě vyděsil, když jste se setkali na plese. Říkej tomu šestý smysl, ale něco tady nehraje. Řekni mi pravdu, Kat. On tě k sňatku donutil, že?" ptal se Jacob zoufale.
Kat neodpověděla.