Nechtěné manželství 2

2. kapitola

Temný pán 

Nečekal jsem, že ji ještě někdy spatřím. Od té chvíle, kdy jsme se setkali poprvé, jsem na ni nemohl zapomenout. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Její krása a duše mě naprosto okouzlila. Nalhával jsem si, že ona je žena pro mě naprosto nepřijatelná. Žádná žena by nechtěla muže jako jsem já, sprostého levobočka, žoldáka a piráta bez srdce. Nikdy jsem po tom ani netoužil. Netoužil jsem po klidném životu, manželce a dětech. Dokud jsem ji poprvé nespatřil ve dveřích sídla hraběte z Annesley. Pro mě to bylo jako včera. 

Nikdy nezapomenu, jak mi otevřela dveře. Najednou se v té temné noci objevilo světlo. Naprosto pohlcen její krásou jsem fascinovaně zjistil, že je velmi bystrá, rozkošně zvědavá po tom, co jí svět může nabídnout. Připomínala mi to, co jsem nikdy neměl; tu mladickou energii a ideály. Mě byly oloupeny. 

Možná proto jsem po ní tolik bažil. Od první chvíle, kdy jsem ji uviděl, jsem po ní bolestně toužil. Chtěl jsem zlíbat každý kousek jejího těla, chtěl jsem okusit její pokožku. Chtěl jsem zjistit, jestli její pokožka je stejně hebká, jak vypadá. Chtěl jsem se hladově zanořit do jejího těla. Vzít si hladově její tělo, duši a srdce. Toužil jsem po tom, aby mi byla oddaná. Toužil jsem po tom, aby jsem se usídlil v její mysli stejně jako ona v mojí. Dva zpropadené roky toužení po ní jsem se snažil tu bolestnou touhu potlačit. Snažil jsem se před ní utíkat. Jel jsem na dlouhé výpravy a vyhýbal jsem se Anglii, jak jen jsem mohl. Jen, abych potlačil to nutkání, se za ní vydat. Vloupat se do sídla hraběte, vyrazit dveře, unést ji přímo z postele a odnést ji do hluboké noci. 

A teď ji mám. Tady jsem ji našel na téhle prosté lodi; bezbrannou a hříšně krásnou. Za ty dva roky, kdy jsem ji neviděl vyzrála. Zakulatila se na správným místech, její rysy ztratily dětskou nevinnost a získaly smyslnost dospělé ženy. Jestli jsem po ní tenkrát bolestně zatoužil, neměl jsem slovo vystihující své pocity teď. Její vlasy byly jako zlato, pleť jako nejemnější porcelán, oči byly jako divoké moře a tělo. Bože, dal bych duši za to ji vidět nahou, svíjející na mé posteli pode mnou. 

Jaké okolnosti museli předcházet chvíli, kdy mi ji Brut hodil k nohám. Popsal bych to jako ten nejhezčí výjev v mém životě. Ačkoliv bych ocenil, kdybychom byli v ložnici, ona nahá, klečela u mých nohou a bez publika. 

Okamžitě jsem ji poznal, to samé se nedalo říci o ní. Nepoznala mě. Nejspíš na mě ty dva roky nemyslela tak intenzivně jako já na ní. 

Nevadí, připomenu jí, kdo jsem. Neptal jsem se osudu, proč zrovna teď se mi připletla do cesty. 

Bral jsem, co mi osud nabízel. Děkoval jsem mu, protože dnešní noc je mi vydaná na milost a nemilost. Jen ta samostatná představa mě vzrušila. 

Táhl jsem ji za sebou do své "nové kajuty". Kopala, kroutila se. Zoufale se snažila osvobodit. To se jí nepodaří. 

Zastavil jsem se před dveřmi kajuty. Zapátral jsem po klice. 

„Prosím, nechte mě jít," řekla prosebně. Nepodíval jsem se na ní. Otevřel jsem dveře. Vtáhl jsem jí dovnitř, hodil jsem ji na postel. Zamkl jsem nás. Úlevně jsem vydechl. Konečně. Věnoval jsem jí šelmovský úsměv. 

Během vteřiny slezla z postele, kam jsem ji hodil a byla na nohou. Sundal jsem si klobouk a odhodil jsem si ho. Šátek jsem si však ponechal. Nechtěl jsem hned odhalit svou totožnost. Ještě ne. 

Došel jsem ke stolu a nalil jsem si brandy. „Dáš si?" zeptal jsem se, aniž bych se na ní podíval. 

„Jediné, co chci, abyste mě pustil. Teď hned," řekla křečovitě.