Nechtěné manželství 2

11. kapitola

Michael

,,Co se děje?" zeptal jsem se služebné, když jsem vyšel z pokoje Kateline. ,,Můj pane, v hale na vás čeká hrabě a hraběnka z Annesley. Naléhají, že nutně s vámi chtějí hovořit."
,,Dobře. Uveď je v mé pracovně a nabídni jim něco k pití. Hned přijdu." Služebná přikývla a zmizela na schodišti.

Odešel jsem do své ložnice, musel jsem se převléct. Už včera večer jsem se snažil vymyslet, jak zde Kateline udržet. Potom, co jsem vytrpěl, jsem se jí nehodlal vzdát. Obětoval bych všechny a všechno jen, abych ji mohl mít. První věc, kterou jsem proto zařídil, aby lékař zůstal v anonymitě. Nechtěl jsem, aby náš milý hrabě z Annesley a jeho ženuška zjistili, že Kateline je schopná převozu a může kdykoliv odejít.

Celá tahle událost s Kateline, to její postřelení, to byl dar z nebes, který jsem nemohl odmítnout. A jen, co jsem poděkoval nebesům, že se jí nic vážného nestalo. Hned jsem musel poděkovat za její přítomnost v mém domě. Spíše teda dokonalou záminku, abych ji mohl udržet ve svém domě a své blízkosti. Dalo mi to jedinečnou možnost provést svůj plán, který plánuji už tak dlouho.

Díval jsem se do zrcadla, které stálo v rohu mé ložnice. Pořád jsem si nemohl zvyknout na svůj vzhled. Tolik se to lišil od toho prohnilého piráta, kterým jsem byl.

Ačkoliv velká část mé osobnosti bude navždy patřit pirátovi, kterého se obávalo celá Evropa. A teď z prohnilého piráta se stal šlechtic. Často se budím, myslím si, že jsem na lodi a slyším svou posádku. Potom si uvědomím, že ležím v nachových polštářích na pohodlné posteli. Uvázal jsem si vázanku a zamířil dolů po schodišti do své pracovny.

Nemohl jsem popřít svou nervozitu. Obával jsem se, že by mě Miriam mohla poznat.

Můj strach byl dosti neopodstatněný, protože ani na plese mě nepoznala. Nechtěl jsem to však podceňovat. Musel jsem být opatrný. Nikdy jsem nepodceňoval sílu mozku a jeho zákeřnost, kdy ve chvílích, kdy to nejméně čekáte, vám jakákoliv maličkost připomene věci, které by měly být raději hluboce pohřbené. Z toho důvodu jsem nechtěl nic riskovat. Musel jsem být dokonalý šlechtic se správnou výslovnosti a vystupováním, opak toho ničemy.

„Dobré odpoledne, čemu vděčím za vaši návštěvu?" pozdravil jsem je s předstíraným veselím hostitele.

Oba dva vypadali elegantně a vznešeně jako vždy. Dokonalý pár, pomyslel jsem si s nádechem ironie.

Když jsem s falešným úsměvem zavíral dveře, nebylo možné nepostřehnout, že z obou bylo cítit vztek v kombinaci s napětím.

První promluvil hrabě z Annesley: „Nedělejte, hloupého hrabě. Víte, proč jsme tady, kvůli mé švagrové, která je u vás zde, na vašem panství." Z hlasu Jacoba šlo jasně poznat, že sotva drží svůj vztek na uzdě.

„Co vás vede k přesvědčení, že tu je?"

„Popíráte to?!" vykřikla naštvaně Miriam. Neodpověděl jsem. Přistoupil jsem ke karafě, nalil jsem si brandy a usadil se za stůl.

„Za prvé bychom se měli uklidnit. Nepopírám, že tu Kateline je. "

„Musím ji vidět," vyhrkla Miriam.

„Bohužel, to nepůjde."

„Proč?" ¨

„Nevím, co všechno víte. Myslím tím, za jakých okolností se zde ocitla." To byla má strategie, jak zjistit, kdo jim řekl, že Kateline je zrovna u mě. Chápal jsem, že se obávali, když se Kateline nevrátila domů a hledali ji. Jenom nechápal, jaká cesta je zavedla zrovna ke mně, když neměli ani ponětí, že jsem jejich novým sousedem.

„Naše služebná, která byla na nákupu v den jejího náhlého zmizení, potkala lékaře na cestě k vám. Ten ji sdělil, že spěchá k poraněné dívce. Naše služebná je na míru prozíravá a potom, co jsme se vydali hledat Kateline, nám tento příběh sdělila. Spojili jsme si dvě a dvě dohromady. Však co nás udivuje nejvíce je fakt, že jste se neobtěžoval nám nic sdělit," řekl Jacob rozhořčeně.

„Měl bych vám objasnit, co se vlastně stalo."

„To bychom opravdu rádi slyšeli." Odvyprávěl jsem prakticky všechno, co se stalo dle pravdy. Pozměnil jsem pár detailů sice, abych umocnil svou roli zachránce.

„Samozřejmě, jsem okamžitě přivolal lékaře, který vaši sestru ošetřil. A nechal jsem ihned poslat posla se vzkazem o tom, co se stalo. Má mysl nedokáže pochopit, jak se to stalo, že se k vám mé psaní nedostalo. Pravda je, že tohoto posla jsem si najal z vesnice. Nemám tady ještě dostatek personálu, protože jsem zde velmi krátce. Očividně nespolehlivost je rys tohoto kraje," odfrkl jsem si.

Doufal jsem, že na to skočili. Samozřejmě, jsem dodal své historce nutnou dávku arogance, která je pro vyšší šlechtu typická.

Pokračoval jsem, aniž bych jim dal šanci promluvit. „No, ze začátku se zdálo, že Kateline je téměř zdravá a rána se hojila dobře podle lékaře. Nicméně včera se ta rána začala ošklivě pouzdřit, Kateline se přitížilo. Přivolal jsem lékaře. Ten mi oznámil, že přes jeho veškeré snažení se do rány dostala infekce, která měla za následek takové zhoršení stavu. Lékař ji nasadil léčbu a nařídil přísný klid na lůžku. Navíc mě upozornil, že k ní nemám nikoho pouštět."

Miriam si šokem zakryla ústa. „Přeci nás za ní pustíte, ne?"

„Nemohu riskovat, že byste zavlekli nějakou infekci sem, která by jí ještě přitížila a nemohu riskovat, že by ta infekce, co okupuje její tělo, se mohla rozšířit. Proto bude lepší, abyste ji nějakou dobu neviděli. Nemusíte mít strach. O všechno se postarám a budu vás plně informovat. Tady dostane tu nejlepší péči, co bude možná."

„A vy? Co, když ta infekce postihne i vás?"

„Věřte, zaujal jsem všechna opatření a téměř se s ní nevídám. Stará se o ní hlavně lékař a jeho manželka, která zároveň vykonává práci ošetřovatelky. Chci minimalizovat škody."

Miriam se obrátila na svého manžela. „Jacobe, já ji musím vidět přeci." Miriam vyrazila kupředu ke dveřím z pracovny. Svižně jako kočka jsem vyskočil a hravě jsem ji doběhl. Postavil jsem se před ní a zvedl ruce k těm jejím. Jacob, jako každý správně žárlivý manžel, vstal a přispěchal své choti na pomoc, jako bych jí snad chtěl ublížit. Nechtěl jsem.

I když musím přiznat, že kdyby se pokusila odvést odsud Kateline, zahrával jsem si s myšlenkou, že ji zakroutím krkem. Ona tu zůstane. Byl jsem schopen, proto udělat vše.

„Hraběnko," oslovil jsem ji, co nejshovívavěji, jak jen to bylo možné. „ tohle vám nemohu dovolit v zájmu zdraví vaší sestry. Myslete i na svého synka, nechcete přeci, aby onemocněl, že?" Miriam se chytila za hlavu.

„Ne, to nechci. Nicméně..." Nenechal jsem ji domluvit. „Žádné ale. Nehodlám o této situaci diskutovat. Vaše sestra je v dobrých rukou. Postarám se o to, aby dostala nejlepší péči a co nejdříve se k vám vrátila."

Jacob objal svou ženu kolem ramen. Věděl, že s tímhle nafoukancem nemá cenu diskutovat a proto Jacob odvětil: „Miriam, on má pravdu. Tady nezmůžeme nic. Měli bychom jít. Kateline je zde v bezpečí a dostane se jí nejlepší péče, že?!" zavrčel Jacob.

„Ovšem," odvětil jsem bez mrknutí oka. Musel jsem být přesvědčivý jinak se jich nikdy nezbavím. Miriam se podívala na manžela. V jeho očích se zračila jasná odpověď. Přikývla. Poděkovala hraběti.

Všímavý pozorovatel by si všiml v mých očích čisté uspokojení nad svým výkonem. Vyprovodil jsem Jacoba a Miriam s neustálým ujišťováním, že se postarám o Kateline. Což byla pravda.

Když odešli, konečně jsem si oddechl. Zbavit se jich bylo těžší než jsem myslel. Každopádně uvěřili té báchorce o "infekci". Musel jsem je držet dál od Kateline. Kdyby je měla Kateline blízko, nikdy bych nemohl uskutečnit svůj plán. Plán, který změní její i můj život. Plán, který mě udržel při životě v těch nejhorších chvílích mého života.