Nechtěné manželství 2

5. kapitola

O DVA ROKY POZDĚJI...

***

Kateline 

Dnes je pro mě významný den, pomyslela jsem si. Zírala jsem do velikého zrcadla v mém pokoji. Zírala jsem na tu cizí osobu, co se odrážela v zrcadle.

Budu uvedena do společnosti. I když je mi už čerstvě dvacet let a dámy tohoto věku se pohybují ve společnosti někdy i 5 let, já jsem se nemohla rozhodnout, jestli vlastně chci být součástí anglické potažmo irské společnosti. Společnost lidí jsem nevyhledávala. Od té doby, co jsem se vrátila domů z dívčí školy, jsem veškerý čas trávila v sídle. Jediné živé bytosti, které mi dělaly společnost, byly zvířata a má rodina. 

Poslední 4 roky jsem si žila jako v pohádce. Dostalo se mi kvalitního vzdělání v dívčí škole, žila jsem v krásném domě s rodinou, na které mi záleželo a která se rozrostla o nového člena. Jacobovi a Miriam se narodil syn. Letos mu jsou už dva roky. Jmenuje se Nathaniel Lucas Ackles z Annesley. Je to roztomilý klouček s úsměvem na rtech. Říká mi teto Kat, neumí ještě moc plynule mluvit. Takže mi říká zkráceně. 

Jacob a Miriam jsou milující rodiče. Nathaniela rozmazlují, hlavně Jacob. Miriam se snaží o trochu přísnější výchovu, ale často jsem ji přistihla, jak Nathanielovi podstrkuje sladkosti a nové hračky. Nathaniel je miláčkem celé domácnosti. Jsou spolu neskutečně šťastní. A já spolu s nimi. 

Ale vždy, když je pozoruji spolu, závidím ji. Uvědomila jsem si, že bych chtěla také vlastní rodinu. Chtěla bych mít po boku někoho, kdo se na mě bude dívat stejně jako Jacob na Miriam, očima plnýma souznění a vzájemného pochopení. Manželství Jacoba a Miriam jenom rozkvétalo. Nenašli byste šťastnější manželství než to jejich. A nejenom manželství vzkvétalo, ale i podnikání Jacoba na tom nebylo vůbec špatně. 

Jacobovo mění se rozrostlo za poslední dva roky do závratných výšin. Jacob začal podnikat v lodní dopravě a vývozu potažmo dovozu. Dovážel mnoho zboží z Francie, Indie, Ameriky, Balkánu. Někdy jsem měla možnost s ním navštěvovat sklady se zbožím. Bylo tam všechno možné jako parfémy, koření, potraviny, látky, káva, čaj, alkohol, střelný prach. Absolutně všechno. Jacob téměř mohl konkurovat Východoindické společnosti. Stal se z něj velmi bohatý muž. To samozřejmě neuniklo anglické společnosti. Začali nám chodit pozvánky od mnoha lidí s nespočetnými tituly. Jacob v rámci toho vyjádřil potřebu, aby jsem vstoupila do společnosti. Trval na tom, že je budu doprovázet na některých plesech. Ze začátku jsem s tím nesouhlasila, potom mi začalo postupně docházet, že nemohu celý život prožít ukrytá v knihách a utíkat před lidmi a realitou do svého vlastního světa. Tak jsem tedy souhlasila po naléhání Miriam.

Podívala jsem se do zrcadla na své tmavě modré šaty s nádechem do fialova. Byly nádherné. Jacob je nechal přivézt až z Francie. Měly obrovskou sukni, pevný korzet ozdobený krajkou a ramínka padaly na ramena. K šatům jsem měla hedvábné rukavičky. 

Miriam mi pomohla s vlasy, které mi vyčesala na temeno hlavy. Vypadala jsem jako princezna. Do pokoje vešla Miriam, měla na sobě rudé šaty a vlasy spletené do copu, který ji sahal téměř k bokům. Vypadala jakoby utekla z harému nějakého sultána.

„Jsi připravena?"" zeptala se mezi dveřmi. „Ano, jsem. Jen jsem trochu nervózní." 

„Neboj se. Měla jsi vidět mě, když mě Jacob měl představit jako svou manželku, potom skandálu se Světlanou." 

„A jak jsi to zvládla?" 

„Nijak. Nadechla jsem se, nasadila falešný úsměv a zkusila jsem to. Nakonec to bylo lepší než jsem čekala. Jacob byl více nervózní a polekaný než já." Miriam se zasmála při vzpomínce na nervózního Jacoba. Po celém pokoji se rozptýlil její zvonivý smích.