Nechtěné manželství 2

25. kapitola

„Jacobe, musíme něco udělat?!" prohlásila Miriam pevně. „Tohle je přece holý nesmysl. Ona nemůže být za něj vdaná. Vždyť je to zvíře." 

„Uklidni se, lásko,"řekl Jacob. Snažil se uklidnit Miriam potom, co zjistil. Byl dnes pracovně ve městě. Zastavil se na úřadě. Chtěl řešit nastalou situaci týkající se Kateline. On i Miriam se trápili a strachovali o Kateline. Neozývala se. Navíc ten idiot je nechtěl k ní pustit. Bránil jim. Chtěl to nahlásit a dostat Kateline z jeho domu, co nejrychleji to půjde. Děsila ho představa, že je u něj doma sama, nejspíše zmatená z celé situace. Navíc, jestli byla nemocná, jak tvrdil. Potřebovala ty nejlepší lékaře. Pro Jacoba byla Kateline jako malá sestra, kterou nikdy neměl. Měl silnou potřebu ji chránit. Byla jeho rodina. Rodina byla pro Jacoba všechno. 

Když byl na úřadě, kde chtěl tuto záležitost řešit, k jeho velkému překvapení mu úředník pogratuloval ke svadbě jeho švagrové. Zíral na něj z otevřenou pusou. Úředník mu osvětlil, že včera přišel sluha hraběte Montalva, aby doložil svatební listinu s jejich podpisem kvůli oficialitě sňatku. 

Otřesen touto novinou okamžitě běžel domů za Miriam, aby jí to oznámil. Miriam zbělala jako stěna po vyslechnutí té zprávy. 

„Jacobe, jak se mám uklidnit?! Právě si mi oznámil, že moje sestra se vdala za hraběte Montalva. Kdyby ti to neřekl ten úředník, my to ani nevíme. Žili bychom v nevědomosti. Říkala jsem ti, že ji tam nemáme nechávat, Jacobe." 

Jacob vstal. Přistoupil k Miriam, snažil se jí obejmout, uklidnit. Otočila se k němu zády. 

„Miláčku, uklidni se. Vyřešíme to." 

Jacob objal Miriam kolem pasu. Cítil z ní obrovské napětí. „Jacobe, co budeme dělat?" 

„Pojedeme k Montalvovi a odvezem Kat sem domů. Hned, co to bude možná nechám zrušit jejich svazek."

Miriam vzdychla. „Máš pravdu, Jacobe." 

Jacob se uchechtl. „Vždy ji mám." 

***

Kat 

Probudila jsem se obklopena teplem a příjemnou mužskou vůní. Labužně jsem se protáhla než mi došlo, odkud to teplo a vůni znám. Prudce jsem otevřela oči, abych zjistila, že ležím v posteli, v jeho náruči. Zase. 

Jeho tělo bylo doslova obtočeno kolem mého. Povzdychla jsem si. Chtěla jsem protestovat. Začít sebou házet. K čemu by to však pomohlo? Ptala jsem se sama sebe. Stejně mě nepustí. Navíc jsem musela uznat, že jeho náruč je pro mě více než příjemná. Chvilku jsem měla pocit, že jeho náruč byla stvořená pro mě. I když bych mu to nikdy nepřiznala, cítila jsem se v jeho náruči tak klidně a bezpečně. 

Je to vůbec možné? Mít radost a užívat si blízkost někoho, koho by jste se měli bát. Jedna moje část, ta racionální, chtěla utéct zpátky domů. Zapomenout na všechno, co se v posledních dnech stalo. Ta druhá část, která mě děsila, si přála zůstat přesně takhle v jeho objetí. Ten samotný fakt mě děsil. Ale přesto jsem v jeho náručí zůstala. 

Byl tak blízko, že jsem dokázala vnímat každý detail. Jak jsem tak ležela, cítila jsem jeho klidný dech na mém krku. Bylo to uklidňující. Jeho vůně byla kolem mě rozprostřená jako deka, do které se zabalíte během chladných nocí. Cítila jsem teplo jeho hrudi, které hřálo moje záda. Jeho ruce byly porostlé tmavými chloupky, které šimraly moje paže. Mezi chloupky prosvítaly zhojené jizvy. Vybavila jsem si ty jizvy, co má na zádech. Jak k nim přišel? Většina z nich vypadala jako od biče, jiné možná od nože. Těžko říct.