Nechtěné manželství 2

4. kapitola

Temný pán

Vyšel jsem z kajuty, proklínal jsem všechny okolo sebe. Dostal bych ji, věděl jsem to. Kdyby nás nevyrušili, byla by moje. Jenom moje. Představa, že jsme mohl být teď s ní v posteli, ona by měla nohy obtočené okolo mého pasu, její ruce bych měl na svých zádech...Och, bože, byl jsem tvrdý pouze z té představy. Co se to se mnou děje? Choval jsem se jako nadržený puberťák. 

Naštvaně jsem pohlédl na jednoho ze svých mužů. Naštvaně jsem vykřikl:  „Co chceš sakra?"
"Pane, omlouvám se, že ruším. Je to však nutné. Dohnali nás, pane. "
"Ne, to není možné. Setřásli jsme je v průsmyku před několika dny. Není možné, aby byli tak rychlý, " zašeptal jsem spíše sobě než jemu.  

Věděl jsem, o čem mluví. Před několika dny nás pronásledovalo námořnictvo královského veličenstva kvůli přepadení jedné z jejích obchodních lodí. Byl jsem jim trnem v oku už několik let. Na mou hlavu je vypsána velmi tučná odměna. Šlo po mě nejenom námořnictvo, ale i všichni lovci odměn v okolí. Sakra, nečekal jsem, že nás najdou tak rychle. 

Vydal jsem rozkazy, aby všichni muži vzali nějaké zásoby a ihned se vrátili na mou loď. Musíme odsud nejrychleji zmizet, dokud je možnost. Nikdy jsem neměl rád zabíjení a konflikty. Když jsem měl šanci, chtěl jsem se jim vyhnout. Pokud to bylo však nezbytné, zabil jsem.

Proč zrovna dnešní večer, kdy jsem měl strávit v náruči krásné dívky, musím utíkat?

Vrátil jsem se do kajuty, kde jsem Kateline nechal. Kateline už neležela roztoužená na posteli, jak jsem ji nechal. Stála, dívala se z maličkého okna, které v sobě skrývalo výhled na širé moře. Polekaně se ke mně obrátila. Z jejích očích zmizela veškerá stopa po vzrušení. 

„Co se děje?" zeptala se roztřeseně. 

„Zlatíčko, to je na dlouhé vyprávění. Splní se ti přání, zmizím stejně rychle jako jsem se objevil." 

Kateline na mě zírala, čekal jsem její reakci. Bylo by možné, že jsem spatřil zklamání v její tváři? 

To mě vyprovokovalo k otázce, která mě napadla ve chvíli, kdy mi oznámili, že je nutné zmizet. 

„Nechceš jít se mnou?" zeptal jsem se tiše a s přimhouřenými oči jsem ji pozoroval jako kočka, která pozoruje svou kořist. 

„Zbláznil jste se?" zeptala se. 

Usmál jsem se. „Ujišťuji tě, že jsem zcela při smyslech. Už jenom tím, že ti nabízím tuto možnost mnoho riskuji." 

„Tak proč mi ji nabízíte?" zeptala se a založila si ruce v bok. 

Dobrá otázka, pomyslel jsem si. Sám jsem na ni neznal odpověď. Věděl jsem však, že jedna moje část ji touží mít u sebe nebo lépe řečeno pod sebou. 

„Dávám ti jedinečnou nabídku. Nabízím ti dobrodružství, vzrušení a mou společnost, samozřejmě." 

„Ne, děkuji." 

„Ne?" zeptal jsem se trochu překvapeně.

„Nehodlám s vámi někam utéct. Neznám vás a navíc mám rodinu a přátele, které neopustím." 

„Neříkal bych tomu útěk spíše alternativní způsob života." 

„Jako je ten váš? " zeptala se. Zarazil jsem se. Veškeré stopy po veselí zmizely. Ačkoliv nechtěně, dotkla se mé citlivé strany. Připomíná mi, že já nebudu mít nikdy rodinu, děti a klidný život. 

„Já si svůj způsob života nevybral. Byl jsem k němu donucen okolnostmi." 

„A mě ho nabízíte? Není to trochu nečestné."