Nechtěné manželství 2

1. kapitola

Pokud jste nečetli první díl doporučuji  si ho přečíst, aby jste pochopili celý příběh. 

Tento příběh se odehrává dva roky po prvním díle. 

***

Kateline 

Zírala jsem tupě před sebe. Jedním uchem jsem poslouchala, bez přehánění už po milionté páté, příběh Anny o tom, jak se jí loňské léto ztratila kočka. Povzdechla jsem si a zavrtěla jsem se na sedadle. Byly jsme na cestě už týden. Slíbila jsem si, že jestli si budu muset ještě jednou poslechnout příběh Anny a její kočky, někoho zavraždím. Krutě. 

Celý týden byl jako znamení, že se stane něco zlého. Konečně po téměř dvou letech, které jsem strávila v internátní škole, se vracím domů. Při vzpomínce na školu jsem se musela usmát. Ve škole to bylo ze začátku velmi těžké, protože moje znalosti se rovnaly nule. Každopádně všichni na mě byli velmi milý a měli trpělivost Sokrata. Naučila jsem se řádně číst, psát, mluviti několika jazyky, dovednosti komunikace a v neposlední řadě hra na klavír, což bylo moje toužebné přání, protože má matka mi hrála, když jsem byla velmi malá. Její nejmilejší skladba byla Pro Elišku od Beethovena.

Během studia jsem poznala mnoho nových lidí a dívek v mém věku. Bylo příjemné se bavit, být mezi svými vrstevníky. Nemyslet na nic a soustředit se na své studium. Jediný stres, který jsem měla, byla závěrečná zkouška u učitelky hudby, kterou jsem úspěšně zvládla. 

Celý nápad se školou byl vlastně můj a Jacoba. Naše vztahy mezi mnou a Jacobem byly ze začátku velmi napjaté. Nedokázala jsem přijmout ten fakt, že přinutil mou sestru spolu s otcem ke sňatku. Navíc mi připadal chladný, odtažitý a nepřístupný. Pravý opak mé sestry, která byla nespoutaná, krásná a vřelá. Jak se však říká čas je nejlepší léčitel. Postupně jsem zjistila, že celá ta jeho maska borového klidu je opravdu jen maska. Po tom, co se znovu (už dobrovolně) se má sestra vdala, se Jacob radikálně změnil. Pořád se usmívá, žertuje a ke všem je milý a dobrosrdečný. Překvapil všechny, včetně mé maličkosti. Sám říká, že od té doby, co mu Miriam vstoupila do života, se prostě neumí mračit a zlobit. Byli spolu tak šťastní a ke mně velmi hodní. 

Já však jsem toužila po vzdělání a chtěla jsem i poznat trochu svět mimo panství. Miriam ze začátku byla radikálně proti. Nechtěla, abych ji opustila. Vysvětlila jsem jí, jak moc toužím po vzdělání a jisté dávce samostatnosti. Nakonec ustoupila, ale musela jsem jí slíbit, že ji budu psát, což jsem dodržela. 

A nyní na lodi jménem Hope (naděje) se plavím já, mé spolužačky a naše učitelka zpátky do Anglie. Vracím se domů. To mi zvedlo náladu natolik, že jsem si opět vyslechla vyprávění Anny. Naštěstí se blížil večer a po večeři se odebereme do svých kajut. Já měla to štěstí, že jsem ji s nikým nesdílela. Ještě dva dny a budu doma. Miriam mi psala v minulém dopise, že je těhotná. Takže Jacob ji obskakuje od rána do večera, prý ji nenechá ani se obléct bez jeho pomoci. Se vším jí chce pomáhat. 

Jsou tak roztomilý pár. Na malý okamžik mě píchl osten závisti, chtěla jsem to samé. Chtěla jsem muže, který na mě bude pohlížet stejně jako Jacob na Miriam. Toužebně. Láskyplně. Vřele. Jako na vzácný poklad, který opatrujete a milujete.

„Tak dívky," oslovila nás všechny učitelka Harrisová. ,, je čas na večeři. Potom rychle do svých kajut. Dneska všichni budou spát. Doufám, že se nebude opakovat to, co minulou noc, kdy nejmenované žákyně byly vzhůru a mimo svou kajutu ujídaly pudink z lodních zásob," řekla přísně paní Harrisová, naše učitelka etikety a chování.