Nechtěné manželství 2

3. kapitola

Kateline

Nervózně jsem poposedla na posteli a snažila jsem se vstřebat, co se tady děje. Tak muž, z kterého měla celou dobu strach, je vlastně člověk, na kterého myslela celé dva roky. Ne, že by jsem na něj myslela denně a užírala se představou, kde je a co podniká. Spíše to bylo, že kdykoliv jsem neměla zaměstnanou mysl, objevil se mi jeho obraz v mysli. Zapůsobil na moji mladou duši více než jsem si dokázala připustit. A teď byl tady. Zajal loď a posádku, zabil kapitána a uvěznil cestující. Přesto jsem z něj neměla strach. Teda trošičku. 

Něco na něm bylo, možná na jeho očích, něco co mě uklidňovalo. Nikdy jsem se neocitla ve společnosti někoho jako je on. Byl jako oheň, láká vás jeho teplo, toužíte se přiblížit a vychutnat si to teplo. Problém nastává v tom, že když jste se přiblížili moc blízko, spálili jste se.  Přesně takové jsem měla pocity, když šlo o něho. Navíc prostupovala mnou nervozita. Trvá na tom, že s ním strávím noc. Říkal, že se mě ani nedotkne, což trochu uklidnilo mé nervy. 

Přeci nemohu s ním strávit celou noc, jen sami dva? To mi nahrnulo krev do tváří. Kdyby alespoň nebyl tak bolestivě přitažlivý. 

Je to vrah, Kateline. Připomněla jsem si. Nemůžeš k němu cítit absolutně nic. 

Co mám dělat? 

Přešla jsem rychle ke dveřím kajuty. Zkusila jsem vzít za kliku. Zamčeno. To jsem mohla čekat. 

Děsila jsem se a zároveň jsem se těšila až se vrátí. Myslela jsem na paní Harrisovou a spolužačky. Doufala jsem, že splní své slovo a nic se jim nestane. Musím se ujistit. 

On...uvědomila jsem si, že neznám ani jeho jméno. Nikdy mi ho nesdělil. Všechno, co se stalo bylo tak stresující, že jsem se posadila na postel. 

V zámku zachrastilo. Zatajila jsem dech. Dveře se otevřely a ve dveřích se objevil on. V ruce měl tác s jídlem. Trochu jsem si oddechla. 

Zamkl za sebou, položil na stůl tác s jídlem. Obrátil svou pozornost na mě. „Máš hlad?" zeptal se.

„Ne, nemám. Chci vidět své spolužačky." Viděla jsem, jak se mu zřetelně zaťala čelist. Dej si pozor na jazyk. To, že tě zná, neznamená, že ti neublíží. 

„Ne, uvidíš je až zítra. Dobře, pokud nechceš jíst, tak mi můžeš dělat společnost při jídle." 

„Chci být s nimi. Kde mám jistotu, že jim neublížíte?" 

Jeho výraz mluvil za vše. Urazila jsem ho. Odfrkl si nad mou otázkou. „Moji muži tvým kamarádkám neublíží. Nedovolí si porušit můj přímý rozkaz. Bojí se." 

„Proč se bojí?" vypadlo ze mě. 

„Ví, že neuposlechnutí mého rozkazu znamená smrt," odpověděl ledově. To mnou otřásla, kolik bezcitnosti v sobě musí mít ten člověk. 

Zarazila jsem se. „Takže je ti snad jasné, že se jim nic nestane." 

Mlčela jsem. On to přijal jako souhlas. Vzal si tác plný jídla, kde se nacházela šunka, sýry, hroznové víno, další ovoce, zelenina a samozřejmě lahodně vypadající chléb. Položil tác na postel. Uvelebil se na posteli jako lenivý kocour, který ukazuje, že vše kolem něj patří jemu.