Nechtěné manželství 2

21. kapitola

Kateline 

„Co kdyby jsi zjistila, že spát se mnou není žádné utrpení, drahá? Věř mi, líbilo by se ti to," zašeptal mi do ucha.

Dech mi uvízl v hrdle. Byl tak blízko. Mohla jsem se ho dotknout. Byl tak záhadný a mužný, pomyslela jsem. 

Kateline, prober se! 

Byl tak blízko, že jsem nemohla myslet. Jeho slova mě rozechvívala na nesprávných místě. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo, kdo může být tak hrozivý, může být zároveň tak smyslný jako on. 

Ohrožoval tě zbraní, Kateline! 

Sebrala jsem zbytek svého zdravého rozumu do hrsti a donutila se odvětit: „Nechci nic zjišťovat, hrabě. Nelíbí se mi ta představa, kterou mi podsouváte. Nechci s vámi nic mít."

„Neměla by jsi odsuzovat něco, co jsi nezkusila," pokračoval ve smyslném šeptu do mého ucha. Jemně mě kousl do ucha, zachvěla jsem se.

Ať jsem se bránila sebevíce, nemohla jsem zahnat malý zrádcovský hlásek ve své mysli, který mi vnutil do hlavy představy jeho prstů dotýkajíce se mé kůže, jeho rtů přejíždějíce po mojí chvějící se šíji. 

Naštvalo mě, s jakou sebejistotu mi tohle říkal jako bych omdlévala při pohledu na něj. 

Myslíš si, že mě dostaneš? To těžko. 

Vzpomněla jsem si na všechny ty hrdinky  z knih, které se nevzdaly a bojovaly do posledního dechu za to, čemu věřily. Nesklonily hlavu před nikým. Usmála jsem se.  

„Neodsuzuji to. Naopak. Toužím poznat věci...řekněme, které se dějí mezi mužem a ženou," zašeptala jsem s úsměvem zpátky. Usmál se.

Jeho zjizvená tvář dostala nádech tajemna a pohled zkaženého piráta. Najednou se mi zdál tak bolestivě povědomý jako bych jeho tvář už někde viděla. Nebyl jsem si jistá, kdy a kde. 

„Vážně? V tom případě bych byl moc rád tvým učitelem." 

„Hmm, sice toužím poznat vzrušení z mužské blízkosti. Tak zoufalá, abych sáhla po vaší společnosti opravdu nejsem. Dám přednost jiným mužům," odvětila jsem s úsměvem. Odstrčila jsem ho a chtěla vstát. Rychle odejít a vymanit se z jeho blízkosti než začnu o svém prohlášení pochybovat. 

Byl to mžik. Vteřina, ani nevím, jak se to seběhlo. Chytil mě za paže a jako malé neposlušné děcko mě usadil zpátky do křesla. Naklonil se ke mně jeho tvář byla blízko té mé. Zatvářil se zlověstně. 

„Něco ti povím, zlato. Nastraž ty svá pěkná ouška. Jsem velmi sobecký a majetnický. Nemám rád, když mi někdo sahá na to, co je moje. Zlato, ty mi patříš. Jestli zjistím, že se tě nějaký muž coby jen prstem dotknul, utluču ho do bezvědomí a zařídím, aby každý den pozbytek jeho mizerného života trpěl a litoval toho, že na tebe jen pomyslel. A ty zaplatíš za každou vteřinu tvého rozhodnutí, co jsi si vybrala jiného muže." 

„Přestaňte mi vyhrožovat. Nejsem vaším majetkem, jsem svobodná bytost. Mohu si dělat, co chci. Sám jste to řekl," připomněla jsem mu jeho slova. 

Zasmál se, jeho smích byl krátký a ostrý jako břitva. „Ach, maličká...mám dokumenty, které potvrzují, že jsi moje. Podepsala jsi je. Předtím jsem se vyjádřil špatně. Můžeš si dělat, co já uznám za vhodné. Nezkoušej moji trpělivost. Všechno má své hranice." 

Dostala jsem vztek. „Nejsem nějaké zvíře, které můžete kontrolovat. Dávat mu odměny za poslušnost a kdykoliv neuposlechne, tak mu přitáhnout uzdu. Nelíbí se mi vaše metody cukru a biče."  

Další ostrý smích. „Můžu se k tobě chovat, jak uznám za vhodné, drahá. Musím říct, že máš poněkud ostrý jazyk. Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš." 

Pořád mě pevně držel v křesle. Nemohla jsem uniknout z jeho dosahu. „Zvykejte si." sykla jsem. Už jsem nevěděla, co mu mám říct. Všechno bylo strašně ostré a vnímavé. Jeho blízkost a vůně byla všude. 

Usmál se chlípně. „Neboj se, pro tvůj jazyk najdu mnohem lepší využití. A mluvení to není."

Mlčela jsem a konečně se mi ho podařilo odstrčit. Zvedla jsem se s jedinou myšlenkou, že musím odejít. Okamžitě. Nehodlám tady být s tímhle arogantním oslem ani minutu. Rychle jsem přešla ke dveřím. Položila ruku na stříbrnou kliku. Její chlad se mi zarýval do kůže. Byla stejně chladná jako zbytek tohoto domu a jeho pán. 

Za zády se mi ozval jeho nadutý hlas: „Než se rozhodneš ode mě utéct, zamysli se. Přemýšlej o tom, co se stane s tvou rodinou potom, co mě opustíš." 

Každé jeho jednotlivé slovo bylo pro mne jako šlehnutí bičem. 

Kliku jsem váhavě upustila. Stála jsem zády k němu. Zaregistroval můj pohyb a neopomenul komentovat moje počínání. „Chytrá holka. Jdi teď nahoru, čeká tam na tebe služebná. Pomůže ti z těch šatů. Musí to být nepohodlné. Za chvíli ze tebou přijdu." Co jsem měla dělat? 

Chtěla jsem křičet vztekem a zoufalstvím. V tu chvíli bych nejraději popadla nejbližší předmět a rozbila mu jím obličej. 

Nic jsem z toho však neudělal, svěsila jsem hlavu a odešla z knihovny. 

Vydala jsem se nahoru. Každý krok byl proti mé vůli. Nechtěla jsem ho poslechnout. 

Na malou chvilku mě napadlo, že takhle přesně se cítila moje matka, když si brala mého otce? Cítila se tak bezbraně a poraženě. Ach mami, teprve teď chápu, jako moc jsi byla nešťastná. Čeká mě stejný osud jako moji matku? Ne, to nemůže tak být. 

Na chodbě už na mě čekala služebná. Myslím, že se jmenovala El. 

Pokynula mi, následovala jsem ji do ložnice. El mlčela. Beze slov mi pomohla z oblečení a přinesla mi noční košili nebo aspoň se to tomu podobalo. Byla to košilka z jemného lesklého hedvábí barvy mramoru. Měla špagetová ramínka a poněkud hluboký výstřih lemovala krajka. Celá záda byla holá. Bylo tak skandální. A hříšné. 

„To si nemohu vzít na sebe. Je to tak...nevhodné." Služebná se konečně na mne podívala a usmála. 

„Je to dárek od vašeho manžela. Je trochu odhalující, ale taky krásná. Bude vám slušet." Trochu odhalující? To nemohla myslet vážně. A je jasné, že mi koupil on. Kdo jiný by mohl koupit něco takového než muž. 

To jsem si mohla myslet. 

Zatvářila jsem se rozpačitě. Nikdy jsem nic podobného na sobě neměla. 

„Já ti nevím. Tohle není můj typický noční úbor." 

El se trpělivě usmála. „Chápu, ale teď jste vdaná. Nemůžete nosit už staropanenské košile. "

 „Proč, ne?" zeptala jsem se nechápavě. Zase ten chápavý úsměv. 

„Má paní, údělem každé ženy je zajistit si manželovu pozornost, jestli mě chápete. V posteli i mimo ni." 

Mrkla na mě. Podle slov mého "manžela" jsem si o tohle dělat starosti nemusela, pomyslela jsem si ironicky.

Ustoupila jsem, poslušně zvedla ruce. El mi pomohla do košile. Bylo to tak příjemně chladivé. Hedvábí zašustilo. Pevně obepínalo moji postavu téměř jako druhá kůže. Takový rozdíl od škrobených košilí, které jen kousaly a škrábaly. 

„Sluší vám," poznamenala El. Natočila mě k zrcadlu. Opravdu mi slušela. Bílá košilka obepínala moje tělo, zdůrazňovala moje prsa a bledou pleť. Záda jsem měla celé odhalená, akorát zvýrazňovala křivku mých boků. 

El mi pokynula, abych se posadila ke stolu. Udělala jsem tak. Rozpustila mi vlasy. Pomalými a energickými tahy je rozčesávala. Bylo to tak příjemné. Neuvědomila jsem si, kolik uběhlo času, když jsem ode dveří jsem uslyšela hlas: „El, děkuji vám. Dnes už nebudeme potřebovat vaše služby. O svou manželku se už postarám sám."