Nechtěné manželství 2

15. kapitola

Kateline

Nemohla jsem dobře spát. Musela jsem pořád myslet na svůj rozhovor s hrabětem. Jeho chování bylo zvláštní. Někdo by si mohl říci, že byl skutečně jen unavený. Mě to připadalo jiné. Po letech strávených s mým otcem jsem se naučila vnímat veškeré změny nálad, byť i ty bezvýznamné. Někdy to znamenalo ušetřit si výprask či hádku.
Proto jsem hned zbystřila, když hrabě z okouzlujícího a charismatického se změnil na chladného a nepřístupného. I když pocit jeho nepřístupnosti, zůstával po celou dobu.
Slunce prosvítalo přes těžké závěsy. Chtěla jsem vstát. Rameno mě už bolelo minimálně. Spíše bylo citlivé na dotek a větší pohyby. Však od té ostré bolesti to byla veliká změna. Chtěla jsem vstát, vykoupat se a obléci se. Už mě nebavilo odpočívat. Bylo to zbytečné. Navíc, čím dříve mi bude lépe, tím budu moci být zpět doma s Miriam, Jacobem a malým Nathanielem. Určitě povyrostl drobet. Rostl jako z vody. V posledních dnech jsem si uvědomila, jako moc mi chybí neustálý hluk v domě značící jejich přítomnost.
Ozvalo se zaklepání. ,,Dále," řekla jsem. Ve dveřích se objevila služebná. ,,Dobré ráno, slečno," pozdravila mě s úsměvem. ,,Jak se cítíte?" zeptala se sladce. ,,Velmi dobře, děkuji. Chtěla bych dneska vstát a protáhnout se."
Chápavě přikývla. Poslední dny byla mou jedinou společností. ,,To je výborná zpráva. Potkala jsem dole pána a ten mě požádal, jestli bych vás nemohla připravit na snídani." Svráštila jsem obočí.
,,Připravit?"
,,Chtěl by s vámi posnídat dole v jídelně, pokud se na to cítíte."
Cítila jsem se? Sama jsem nevěděla, na druhou stranu jsem ho chtěla vidět. ,,To zní dobře."
,,Skvěle," přitakala. Pomohla mi vstát, vykoupat se a obléct. Po těch dnech ležení jsem byla celá ztuhlá a bolavá, ale koupel mi pomohla. Služebná mi vybrala tmavě zelené šaty, které mi sedly jako ulité. Byly krásné, ušité z hedvábí na míru. Měly volnou spodničku, hedvábnou sukni, pevný korzet a rukávy, které přilnuly k pažím a jemně je obepínaly. Ani doma u Jacoba a Miriam jsem neměla podobné. Byly příjemně chladivé, což v létě bylo příhodné. Vlasy mi nechala rozpuštěné, jenom vrchní část vlasů zatočila do úhledného drdolu a nechala viset pramínky vlasů kolem obličeje. Nebylo to přípustné, aby dáma měla rozpuštěné, i když jen zpola, v přítomnosti muže. Ale nikdo zde nebyl a hrabě, jak sám řekl, nedbal moc na společenské konvence.
Další věc, která mi vrtala hlavou. On mi vrtal hlavou, jeho nečekaný návrt do společnosti, jeho duální chování. Chvíli byl vážený šlechtic a chvíli mi připadal jako...sama jsem to neuměla popsat. A přesto, i když se známe krátce mi na něm něco přijde povědomé, známé. Jako když slyšíte písničku, kterou znáte jenom nevíte, kdy a kde jste ji slyšeli poprvé.
Oblékla jsem se a služebná mě doprovodila před dveře jídelny. Informovala mě, že na mě její pán už netrpělivě čeká. Uklonila se a zmizela v chodbě jako pára nad hrncem. Nadechla jsem se a opatrně jsem vzala za kliku. Vstoupila jsem se do jídelný. Jídelna byla mohutná, přímo obrovská. Na stropě se houpaly tři křišťálové lustry, které jídelně dodávaly vzhled vznešenosti. Jídelna byla vymalována na bílo. Stěny lemovaly obrazy a tapety. Jedna stěna v sobě měla zabudované francouzské okno s výhledem do zahrad. Byla to jídelna jako z pohádky. Celé jídelně dominoval obrovský jídelní stůl tak minimálně pro třicet osob. Stůl byl těžký a dubový, po jeho délce byly dřevěné židle. A na jedné z těch židlích seděl hrabě. Dnes vypadal...jedním slovem báječně. Měl na sobě černé kalhoty s holínkami, bílou košili a námořnicky modrý kabát s lemovanými okraji, obšitý zlatou nití. Bylo to ušité na míru. V těch kalhotech mu vynikly jeho svalnatá stehna a úzký pas. Jeho ramena těsně obepínal tmavý kabát. Vlasy měl sčesané dozadu. Vypadal velmi čistě a mužně. Zrovna upíjel kávu. Hned, jak jsem vstoupila zvedl svůj zrak, jeho temně hnědé oči se na mě přišpendlily. Sjížděly mě pohledem od hlavy k patě.
Na chvilku jsem měla pocit jako bych stála zde nahá. Připomněl mi sultána, který se právě kochá svou novou konkubínou ve sbírce.
,,Dobré ráno," pozdravil mě sladce. Usmál se na mě jako kdybych byla dezert, který si chce vychutnat k snídani.
,,Dobré ráno," odpověděla jsem na jeho pozdrav. Ukázal na židlo po své pravici, kde byla připravená snídaně a horká káva. Ladným krokem jsem se vydala k připravené židli. Vstal a odsunul ji pro mě. Posadila jsem. Ladně mě přišoupl ke stolu. Očekávalo by se, že se opět posadí. Neudělal to. Místo toho držel své ruce na opěradle a nakonec je nečekaně přesunul na moje ramena. Před jeho dotekem jsem lehce ucukla. Chtěla jsem se vysmeknout. Nedovolil mi to. Pevně, ne násilně, mě držel. Palci mě pohladil po ramenou a klíční kosti. Jeho dotek ve mně vyvolával zvláštní pocity, které vycházely z podbřišku. Nikdo, kromě Temného pána, se mě takhle nikdo nedotkl. Nikomu jsem nedovolila, aby se přiblížil takhle blízko. Nikomu.
Stejně jako Temný pán, tak i hrabě Michael Leonardo de Montalvo si bral všechno, co chtěl. To mě dvakrát neuklidňovalo. Přesto jeho prsty, dlaně byly příjemně teplé.
Cítil jsem, jak se nahnul. Jeho dech mě zašimral na krku a jeho hlas mi pronikal do ucha jako šepot.
,,Jsem rád, že vás dneska vidím. Vypadáte krásně jako vždy, přímo k nakousnutí."
Setřásla jsem jeho ruce z ramen. Posadil se na židli. ,,Jsem rád, že vám je lépe. Vypadáte mnohem lépe. Co vaše rameno?" změnil tón hlasu z pokoušejícího na společenský.
,,Dobré, vlastně výborné. Sice je ještě bolavé, ale mnohem lepší. Děkuji za optání. Když je mi lépe, chtěla bych domů. Neozvali se vám Miriam a Jacob?"
Hrabě se zarazil, přestal jíst. ,,Vlastně ano. Ptali se na váš stav a jak se vám daří."
,,Oni byli zde?" zeptala jsem se šokovaně. Přikývl. ,,Proč jste je za mnou nepustil?"
,,Protože jste spala, nechtěl jsem vás rušit. To je vše."
,,Měl jste mě probudit, chybí mi," vyčetla jsem mu naštvaně. Z ničeho nic mě vzal za ruku, kterou jsem měla položenou na stole. Stikl ji.
,,Já vím. Nebojte se však. Ujistil jsem je, že jste v pořádku. Brzy je uvidíte. Váš stav se zlepšuje každým dnem. Dejte tomu ještě pár dnů a budete se moc vrátit domů," říkal klidně. Až moc klidně. Nejdříve byl zásadně proti, abych odešla a teď tohle. Něco mi na tom nesedělo.
Na druhou stranu, proč by lhal? A nebydlíme daleko odsud, když budu chtít, prostě odejdu.
,,Výborně,"řekla jsem.
,,Musím říci, že jsem si na vaši společnost uvykl. A protože mě trápí pořád pocit viny za to, co se stalo, chci vám to vynahradit. Bude se konat ples. Moji přátele mě pozvali. Chtěl bych, aby jste mě doprovodila. Samozřejmě, pokud vám je dobře. A pokud svolíte, zítra bych vás na ten ples vzal."
Ples? To jsem tedy nečekala. Přeci jsem nemohla jít na ples jen tak. A ještě s ním. Vzbudilo by to dojem, že já a hrabě jsme si blíž než ve skutečnosti jsme. Vyvolalo by to skandál a všichni by o nás klevetili.
,,Myslíte, že to je dobrý nápad? Vždyť bychom přišli do řečí a všichni by si mysleli, že jsme mi..."ztichla jsem.
,,Milenci?" zeptal se ležérně a dál jedl jakoby se nic nedělo. Přikývla jsem.
,,A to by byl problém?" zeptal se klidně. Ovšem, vykřikla jsem v duchu.
,,Ano, rozhodně byl. Nechci, aby si lidé mysleli, že jsem vaše milenka, kterou si vydržujete, protože jí nejsem." Pochvíli jsem dodala: ,,A rozhodně nechci být."
,,Hmm, možná změníte názor."
,,Dost pochybuji," odsekla jsem. Michael pokrčil rameny.
,,Nemusíte mít strach Kateline o svou pověst. Tohle je venkov, ne Londýn. Navíc mým přátelům se natolik líbil můj ples, že se rozhodli uspořádat obdobný. Všichni budou mít masky. Nikdo nás nepozná. Bude to zábava. Jenom pohovoříme s pár lidmi, zatančíte si a půjdeme domů. Nic víc."
Michael viděl moje váhání. ,,No tak, Kateline. Bude se vám tam líbit. Pořídil jsem vám i šaty. Myslím, že vám budou slušet. Chci vám to vynahradit, ve společnosti jste byla pouze jednou. Je minimální šance, že by vás poznali," přemlouval mě.
,,Když já nevím,..." zašeptala jsem váhavě.
,,Dejte mi jednu noc." Nevím, na co jsem myslela v tu chvíli. Možná kdybych věděla, co tu noc bude následovat, asi bych na jeho nabídku nikdy nekývla.
,,Dobře, trváte-li na tom. Jednu noc, nic víc."
,,Skvělé," rozzářil se hrabě. ,,Nebudete litovat." Divně se na mě usmál takovým tím vševědoucím úsměvem, kdy máte pocit, že ví více než vy. Vzbudilo to ve mně divný dojem a pocit, zapudila jsem ho.