Nechtěné manželství 2

8. kapitola

SOUČASNOST...

***

Kateline 

„Miriam, tak já už běžím," zvolala jsem do chodby a soukala jsem se do bot.

Do chodby vešla Miriam a v náručí měla synka. „Buď opatrná," řekla. 

„Neboj, budu. Jen se na chvilku projdu, asi možná půjdu do vesnice a pokusím se zastihnout Noru a Daniela. Společně se vrátíme. Na večeři budeme zpátky." Věnovala jsem Miriam úsměv. 

„To doufám, protože apetit Nathana je čím dál tím větší, aby na tebe něco zbylo."

„To má po Jacobovi." Naklonila jsem se spiklenecky k Miriam. „Nedávno jsem ho viděla, jak snědl borůvkový koláč na posezení. Bylo to jako sledovat vyhladovělého psa, který dostal po třech dnech hladovění něco k jídlu."

Miriam se zasmála. „Občas mi připomíná vlka z pohádky o Červené Karkulce." Nathan zatleskal. Byla to jeho oblíbená pohádka. 

Otevřela jsem dveře. „Hned budu zpátky," řekla jsem Miriam. Miriam přikývla a odešla. Zavřela jsem za sebou dveře a vyrazila jsem ven. Bylo pozdní odpoledne, ale slunce se nevzdávalo svého místa na obloze a pořád zářilo. 

Vydala jsem se cestou k nedaleké vesnici s úmyslem najít Noru a Daniela. Vydali se do vesnice něco nakoupit. Ještě se nevrátili. Vzala jsem to zkratkou lesem. 

Bohužel, jsem zde už dlouho nebyla a neuvědomila jsem si, jak moc je tato cesta zarostlá. Už se mi nechtělo vracet. Takže jsem pokračovala cestou a mumlala jsem kletby, jak jsem si hloupá mohla vybrat tu nejhorší cestou, která existuje. Po alespoň třech kilometrech prodíráním houštím jsem došla na mýtinu. Sundala jsem ze sebe všechno listí a větvičky, které jsem si cestou vzala sebou. Po asi minutě očisty jsem se rozhlédla a ze rtů mi splynula kletba. Nedošla jsem do vesnice, ale někam na mýtinu, kterou ze všech stran obklopovala zeleň a stromy. Nejspíš jsem někde špatně zahnula. 

„Výborně," zamumlala jsem sarkasticky. „Tohle přesně jsem dnes potřebovala." 

Chtěla jsem se vrátit zpátky tou strašnou cestou, kterou jsem sem přišla. Otočila jsem směrem a vykročila jsem. V tom těsně vedle mého ucha něco protnulo vzduch tak mocně, že jsem to slyšela, dokonce jsem cítila, jak se mi zachvěly vlasy vzadu na krku. Překvapením jsem se zastavila v pohybu a šokem jsem přimrzla na místě. A v tu chvílí přísahám jsem se nemohla ani nadechnout, můj mozek vypověděl službu. Stála jsem na místě, měla jsem pocit, že tam stojím jako prkno hodiny, ve skutečnosti to bylo jen několik vteřin než jsem se přinutila k pohybu. Neohlížela jsem se za zdrojem toho rámusu. Prostě jsem poslechla ten první instinkt, který mě pobízel k útěku. 

Běžela jsem, nedbala jsem na nic. V tom jsem uslyšela zase ten zvuk, byla to neskutečná rychlost. Potom následovala ostrá bolest v levém rameni. Ztratila jsem rovnováhu a zakopla jsem. Praštila jsem se o kmen do hlavy a ztratila vědomí. Poslední, co jsem si zapamatovala, byla blížící se postava a křik. Potom mě obklopila tma.

***

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI...

Kateline 

Cítila jsem neskutečné horko kolem sebe. Zavrtěla jsem se. Pomalu jsem otevřela oči. Bylo to pro mě těžší než obvykle. Měla jsem vyprahlá ústa a popraskané rty. Navlhčila jsem si je špičkou jazyka, abych zjistila, že můj jazyk je suchý jako podrážka kožených bot.