Nechtěné manželství 2

22. kapitola

Michael 

El právě odešla. Zavřela za sebou dveře. Kateline seděla u toaletního stolku zády ke mně. Zírala do zrcadla na svůj a můj odraz. 

Byla nádherná. Očima jsem bloudil po její tváři v odrazu zrcadla, jejich vlasů. Moje oči putovaly níže. Měla na sobě můj dárek; noční košili, kterou jsem osobně vybral pro ni stejně jako všechno oblečení. 

Byla v ní jako zhmotněná bohyně Afrodite. Seděla ji naprosto perfektně. Obepínala ji na těch správných místech. A ty odhalená záda...bože, jenom při pohledu na křivku jejích zad jsem ucítil dosti rázné záškuby v rozkroku. Vlasy ji spadaly na záda. Jenom dokreslovaly ten hříšný obrázek, který jsem měl před očima. Tak moc jsem po ní toužil. Toužil jsem ji jednou pro vždy učinit svou. Chvílemi jsem měl pocit, že bych ji nejraději ocejchoval, aby všichni věděli, že patří jenom mě a nikomu jinému. To mě trochu děsilo. Vždy jsem byl velmi majetnický vůči ženám, ale nikde ne v takové míře. 

„Já..." Začala Kateline. 

„Jsi překrásná," zašeptal jsem něco, co už jsem dávno věděl. Teď, když seděla v naší ložnici v té noční košili, viděl jsem jí v celé kráse. Kombinace jí a blízké postele byla velmi lákavá, téměř neodolatelná. Svrběly mě prsty od toho, jak moc jsem se jí chtěl dotknout, polaskat její kůži, uctívat ji svými polibky. Dal jsem ruce v pěst a silou vůle jsem je držel podél těla. 

Nic mi nevycházelo podle mých představ. S Kateline to bylo daleko těžší než jsem si představoval. Byla tvrdohlavá, nepoddajná a svéhlavá. Vlastnosti, které jsem na ní obdivoval a zároveň jsem si bolestně uvědomoval, jako moc to nebyly příhodné vlastnosti pro manželku, moji hraběnku. V knihovně mi došlo, že její nepřizpůsobivost a prudká povaha by mohl být v budoucnosti problém. Opět jsem zalitoval, že jsem se s tou svadbou unáhlil.

Však při pohledu na ní ve své ložnici bych nezměnil ani vteřinu. Teď byla mojí. 

Mlčela, rty měla semknuté do tenké linky. 

Nejraději bych přešel k ní a sevřel ji v náručí. Zlíbal bych ji do bezvědomí a vysvětlil bych jí, jak moc mi na ní záleží a co všechno jsem musel překonat, aby se stala mou ženou. Měl jsem pocit, že by to neuvítala s takovým nadšením, tak jako já. 

Místo toho, abych udělal po čem jsem tak bolestně toužil, jsem se přesunul ke své skříni. Odložil jsem své sako a vázanku. Rozepnul jsem si manžetové knoflíčky. Cítil jsem její pohled v zádech. 

Rozepnul jsem si košili a chtěl si ji sundat. Zarazil jsem se. Nechtěl jsem, aby viděla jizvy, co hyzdily moje záda. 

Stejně je jednou uvidí. Je to otázka času, pomyslel jsem si břitce. Po krátkém zaváhání jsem ji odložil. Věděl jsem, že vidí každý kousek mých ohyzdných zad. Temná vzpomínka připomínající moje utrpění, které jsem si odnesl od mého věznitele. 

Byly hluboké, zakřivené a hrůzné. „Co se vám proboha stalo?" zeptala se Kateline za mými zády. 

Věděl jsem, že ta otázka přijde. Bylo to nevyhnutelné. „Nic, o čem bych chtěl opravdu mluvit." To byla pravda. Nechtěl jsem mluvit o svých trápeních. Připomínat si ty temné časy. 

„Jsou hluboké. Vypadají jako od biče," poznamenala tiše. Nemýlila se. Měl jsem inteligentní ženu. 

Pořád jsem stál zady k ní. „Protože jsou od biče." 

Otočil jsem se. Neslyšel jsem zvuk jejích kroků, ale teď stála na délku paže ode mě. Najednou byla tak blízko. Moje oči ji hltaly. Vstřebávaljsem každý její detail od záře jejích vlasů až po konečky prstů na nohou. Voněla krásně jako šeřík.