Nechtěné manželství 2

10. kapitola

Kateline

Celé odpoledne jsem zírala do zdi. Služebná mi sice přinesla nějaké knihy, abych se nenudila. Však nemohla jsem se soustředit na četbu. Zcela mě ovládala nervozita. K tomuto neklidu, který mě obklopoval ze všech stran, přispělo hned několik věcí.  

Za prvé Miriam a Jacob ještě nepřišli, neposlali ani vzkaz, což mě zneklidňovalo. V tomhle světě si člověk nikdy nebyl ničím jistý, ale jednu věc jsem věděla a to, že moje rodina by udělala cokoliv, aby mi pomohla. A věděla jsem, že Miriam by už před několika hodinami rozrazila dveře a začala by mě vyslýchat nebo by alespoň poslala vzkaz, aby mě uklidnila. Jenže nic takového se nestalo. Takže jsem byla odkázána na toho nafoukaného šlechtice. To mě přivádělo k druhé věci a tou byl právě zmíněný šlechtic. Neměla jsem z něj dobrý pocit. Na plese se choval přinejmenším nepatřičně. A naopak po té střelbě se choval panovačně jakoby byl zvyklý rozdávat rozkazy, které se do nejmenšího detailu plní. Nechápala jsem jeho chování. Je to šlechtic, připomněla jsem si kysele. 

Tím se to nejspíš vysvětluje. Pamatovala jsem si  chování vlastního otce. Nebylo mu nic svaté, lépe řečeno neměl k ničemu a k nikomu ani drobet úcty. A takhle to měla většina šlechticů, co se narodili do zlaté kolébky, měnili společnost a nastavená pravidla si ohýbali k obrazu svému. A třetí věc, co mě trápila, bylo moje rameno. Rána mě pálila a v celém rameni mi nepříjemně škubalo. A prudší pohyby mi způsobovaly bolest.

Nemůže to být horší, pomyslela jsem si. V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Myslela jsem, že je to služebná. „Dále," řekla jsem. Dveře se pomalu otevřely, nezahlédla jsem očekávanou služebnou. Do místnosti vstoupil hrabě. Rychle jsem se v posteli narovnala a přitáhla jsem si deku až ke krku. Měla jsem na sobě jen noční košili, kterou mi přinesla služebná. Ta košile je...řekněme, že ukazovala více než měla.  Byla barvy medu s krajkami, které lemovaly celou košili. Měla tenké ramínka a hluboký výstřih. Nic podobného jsem nikdy nenosila. Dávala jsem přednost svým bílým jednoduchým košilím. Na druhou stranu jsem neměla na výběr. Nepohrdnete ničím, když nemáte na výběr. 

„Dobré odpoledne," pozdravil, když za sebou zavíral dveře. Tohle je další věc. Vůbec nedodržoval pravidla bontonu. V tu chvíli mi vytanula na mysli moje učitelka, paní Harrisová, učila nás pravidla bontonu. Vždy kázala, jak nemáme být jako neprovdané  dámy s mužem sami v jedné místnosti. Zajímalo by mě, co by říkala téhle situaci. Zrudla by jako pivoňka, nasadila by svůj kázeňský tón a potrestala by mě. 

Musela jsem se usmát. Vzpomínka na paní Harrisovou mě kupodivu uklidnila. Bylo to pro mě něco  známého. 

„Řekl jsem něco, co vás pobavilo?" přerušil moje myšlenky hrabě.

Rychle jsem smetla z mysli paní Harrisovou a vrátila jsem se zpátky do reality. „Ne, hrabě. Jen jsem si na něco vzpomněla." 

Hrabě se opřel o krb, založil si ruce na prsa, což jenom napnulo jeho košili v oblasti ramen. Rukavy perfektně zdůrazňovaly svalnaté ruce. Dnes vypadal téměř dokonale. Vlasy měl sčesané dozadu, na sobě bílou rozepnutou košili, černé kalhoty a holínky. Vypadal tak domácky a uvolněně. Šlechticové vždy chodili v těch nejlepší šatech ušitých z těch nejdražších a nejkvalitnějších látek. Chtěli okázale dát ostatním najevo své bohatství. Proto bylo najednou tak divné vidět Montalva oblečeného takhle. Připomínalo mi to, že on je tady doma a já jsem vetřelec. 

„Úsměv vám sluší," poznamenal hrabě. Nevěděla jsem, proč. Na malou chvíli jsem měla pocit, že mi vynechalo srdce. Kateline, uklidni se. 

Muž ti složí kompliment a ty nemůžeš dýchat. Definice ženké naivity se hlásí.