Nechtěné manželství 2

29. kapitola

Michael 

Zíral jsem na Kat. Její chladný postoj. Její tvář se plnila odporem. Zkřivila rty do úzké linky. Ty krásné rty, které jsem toužil líbat. Toužil jsem, aby mi věnovaly úsměv plný něhy. Takový, který žena věnuje svému milenci. Tušil jsem, že se ho jen tak nedočkám. 

„Nic mi neřekneš?" zeptal jsem se. Měl jsem dost jejího mlčení. 

„Nemám ti, co říci. Myslím, že tvá slova naplněná jedem tvé krutosti zaplnila celou místnost odporem, včetně mě samotné." Její slova ťala do živého jako rozpálené železo na holou kůži. 

„Jen jsem ti chtěl zdůraznit, jak se máš..." Nestihl jsem doříct větu, když mě přerušila. 

„Chovat?" doplnila mě. 

„Jestli ti to uniklo, nejsem kus dobytka. Nemusíš mi říkat, jak se mám nebo nemám chovat. Vyjádřil si se jasně. Jestli půjdu proti tvé vůli, ublížíš lidem, které mám ráda. Jsi šílenec. To jsem pochopila. Mohu už jít? Musím si zabalit."

Vstala a vykročila ke dveřím. Následoval jsem ji. „Kat, já..."

Zastavila se a otočila se směrem ke mně. „Nechci nic slyšet. Vyslechla jsem si dost." 

„Nemůžeš mě takhle odbýt. Nemůžeš se ke mně takto chovat," vyslovil jsem svá slova se skrytou agresí v hlase. Kat si založila ruce na hrudi. Měřila si mě přísným pohledem. 

„A proč, ne? Ty se chováš ke mně stejně. Nerespektuješ mě, vyhrožuješ mi. Pohráváš si se mnou jako bych byla jen figurka na tvé zvrácené šachovnici. To, jak se chovám, je výsledkem tvého jednání se mnou. Měl by jsi si na mé chování zvykat, protože ho budeš muset snášet celý život." 

Odfrkla si. Vyšla ke dveřím. Z každého jejího pohybu vyzařoval vztek. Věděl jsem, že to je jen maska, která má maskovat její zoufalství a strach. 

Nehodlal jsem naši konverzaci ukončit takhle. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby to bylo jako když jsme spolu byli na lodi v kajutě. Chtěl jsem vidět její rozechvělou tvář po mých polibcích. Držet její měkké a mladé tělo ve svém náručí. Chtěl jsem, aby se ke mně tiskla, aby nalezla pocit bezpečí, který ji mohu dát jen já. 

Kat vyšla z místnosti a vzala sebou veškerý život. Místnost jako by se ponořila do ponurosti a chladu. Rozeběhl jsem se za ní. Dohonil jsem ji až v půli schodiště. Nejspíš měla namířeno do ložnice, ukrýt se přede mnou. Jako vždy. Nelíbil se mi tenhle zvyk. Chtěla zrovna došlápnout na další schod, když jsem ji chytil za paži. Ztratila rovnováhu a vpadla přímo do mé náruče, kam patřila. Špičkami se letmo dotýkala podlahy. Nemohla nabýt rovnováhy. Takže na mě spočinula svou váhou. 

Její blankytně modré oči se rozšířily překvapením. Její oči mi prozradily vše; strach, nezkušenost, paniku. Možná i radost ze vzájemné blízkosti. Všechno. 

Zapřela se o mé paže. Strnula v mé náruči. Její dech se mísil s mým. Nemohl jsem odolat.  Stala se centrem mé existence, mou vášní, mou posedlostí. Přitiskl jsem své rty na ty její. Vyjekla. Její rty na mých půsovily jako elektřina.  Nevěděl jsem, jestli udivem, strachem nebo vztekem. Možná to bude kombinace obojího. Využil jsem příležitosti a vklouzl jsem jí jazykem do úst. Nebyl to jemný polibek vhodný pro pannu. V tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěl jsem jí ukázat, že přes to všechno, co jsem udělal nebo, co si o mě myslí, o ni stojím. Toužím po ní k zbláznění. Nejsem šílenec. Jsem jenom zoufalý muž toužící po její přítomnosti, po její doteku. Připadal jsem si jako žebrák. Žebral bych pro její jediný pohled. 

Bránila se. Kroutila se. Pokusila se vyvléci z mého sevření, odmítl jsem ji pustit. Pěstí mě mlátila do paží. Odtrhl jsem na malou chvíli své rty od jejích. 

„Ano," zašeptal jsem chraplavě do jejích rtů. 

Usmál jsem se. Opět jsem přitiskl své rty na její. Zaúpěla. Bránila se o to víc. Rozpalovalo mě to více a více. Vyzvedl jsem ji nahoru. Ztrátila rovnováhu. Spočinula na mě celou váhou. Chytila se mě za ramena. Byla teď zcela odkázána na moje paže. A tak mi to vyhovovalo. 

Kat opět zaúpěla. Teď se neřídila jenom slovy, ale i činy. Kousla mě do rtů. Pro změnu jsem zaúpěl já, a to bolestí. Přimáčkl jsem ji k sobě. Byli jsme těsně u sebe, že jsem slyšel její splašené srdce, které bilo na poplach. Tělo se mi vzedmulo touhou po ní. V hlavě jsem měl prázdno. 

Olízl jsem si rty a s nimi i krůpěje krve z rány na otékajícím rtu. Jestli něco Kat byla, tak to minimálně houževnatá. 

„Tak my koušeme, miláčku? To není od tebe moc milé." 

„Pusť mě, ty hlupáku." 

Zasmál jsem se. „Víš, možná mě teď nenávidíš. To chápu, ale nemůžeš popřít jednu věc." 

Upoutal jsem její pozornost. Vykulila oči. 

„Jakou?" 

„Že mě chceš stejně moc jako já tebe." 

„Nenech se vysmát. Chci od tebe, co nejdále. Nechci s tebou mít nic společného." 

„Zlato, lžeš sama sobě. To je v pořádku. Naučíš se se mnou žít. Obou se nám to bude nakonec líbit. Budeš mi děkovat, že jsem si tě vzal." 

„Tak snad po sté. Donutil jsi mě s pistolí v ruce s úmyslem mi ublížit, když ti nevyhovím."

„Musel jsem. Nikdy by jsi si mě nevzala," řekl jsem svou chabou omluvu. 

„V tom máš pravdu. Nikdy bych si tě dobrovolně nevzala," zopakovala má slova. Povzdechl jsem si. Opatrně jsem ji pustil. Postavila se na nohy. Pustil jsem ji z náruče. 

„Jdi se zabalit. Pošlu za tebou El. Ráno vyrážíme." 

Kat přikývla. Vydala se po schodech nahoru do ložnice. „Kat?" Zastavila se. A otočila se v bok směrem ke mě. 

„Co zase?" 

„Nikdy bych neublížil ženě, která vyzařuje takovou krásu jako ty. To by byl hřích." 

Kat se zamračila. 

„Co jsi to řekl?" zeptala se zaujetím, které jí bylo cizí. 

Kateline

Dívala jsem se na něj se zmatením. Ta slova, co použil, mi byla bolestně povědomá. Už jsem je slyšela, ale kde? 

Michael se pousmál a odešel. Šla jsem nahoru do ložnice. Michaelova slova se vyplnila. Aniž jsem se začala balit, už vstoupila se zaklepáním El do dveří. 

„Paní, poslal mě pán. Mám vám pomoci s balením." 

„Ano, El. I když toho na balení, moc není." 

El přešla k prádelníku a vyndala několik málo věcí, které mi Michael dal. „Nebal toho moc, ano? Doma mám své věci, které si potom přivezu." 

Přikývla. „Mám zabalit i pánovi věci?" 

„Ano, buď tak hodná." 

„Ať to už máme za sebou."