Nechtěné manželství 2

26. kapitola

Michael

,,Už zas..."vzdychl jsem naštvaně.
Neochotně jsem pustil svou krásnou manželku ze své náruče. Moje tělo okamžitě pocítilo její ztrátu. Mým osudem se nejspíš stalo, že mi bude neustále unikat jako Eros unikal své milované Psyché potom, co zradila jeho důvěru.
Kat překvapená celou situací několikrát zamrkala, omráčená ještě vlnou vášně, která se ještě prolívala našimi těly jako žhavá láva. Pomalu se posadila.Rozkošně se začepýřila a potom pro mou smůlu si povšimla své obnaženosti. Skryla svá krásná ňadra před mým zrakem a vytáhla si šaty zpátky na místo. Taková krása by se neměla skrývat. Umělci z celého světa by ochotně zaplatili svým životem spatřit její tělo, dotknout se ho a zvěčnit ho do svých děl. Taky jsem se upravil a několika kroky jsem přešel ke dveřím s úmyslem vybít si svůj hněv na tom opovážlivci, který si nás dovolil vyrušit. Rázně jsem otevřel dveře. Před nimi se krčila El. ,,Můj pane, omlouvám se, že vás ruším. Dorazili nečekaní hosté. Tvrdí, že jsou příbuzní vaší ženy, tedy paní hraběnky. Chtějí ji okamžitě vidět. Jsou dosti neodbytní."
To jsem mohl čekat. Drby se šíří rychleji než virus. Jacob a Miriam zajisté obdrželi už zprávu o naše sňatku. Mohl jsem čekat, že je to vyprovokuje k reakci. Jenom jsem nečekal, že se zmobilizují tak rychle. Nebyl jsem jediný, kdo vyslechl El. Byla to i Kat. Slyšela každé slovo. Okamžitě vstala a s nadšeným výrazem vykročila k El.
,,Mirim a Jacob přijeli?" zeptala se s nadšením. Pro mou hořkost příliš důrazným nadšením.
Kat okamžitě chtěla vykročit za El a pronásledovat ji dolů do hali v touze vidět své blízké. Chytil jsem ji za paži. Přitáhl jsem si ji k sobě a zašeptal jsem ji do ucha: ,,Ne tak rychle, zlato." Hlavu jsem obrátil k El. ,,Běž dolů. Uveď naše hosty do salónu a nabídni jim pohoštění. Zajisti občerstvení a nějaký silný alkohol. Vyřiď jim, že dorazíme záhy." El přikývla a pokorně odcupitala dolů po schodech plnit mé rozkazy. Kat jsem pustil a zavřel jsem dveře. Nechtěl jsem, aby to, co se jí chystám říci vyslechly cizí uši. Věděl jsem, že Jacob a Miriam nenechají jen tak Kat ve spárech takového netvora jako je má maličkost. Budou jednat, to bylo vcelku jasné. Jen má opravdu velmi malá naivní část doufala, že nám dají aspoň týden než jim budu muset čelit. Pro mou smůli Kat měla milující rodinu, která byla ochotná rozpoutat mezinárodní konflikt jen, aby ji zajistili bezpečí. Došlo mi, že pokud se chci zbavit jejich touhy chránit Kat, musím je přesvědčit o tom, že Kat se mnou chce být dobrovolně, což bylo jen těžko uvěřitelné v momentální situaci. Však ještě méně bylo pro mě uvěřitelné ji pustit. Před zákonem a Bohem patří mě. Musel jsem ještě o tom přesvědčit ji samotnou.
Obrátil jsem opět pozornost k ženě, která vlastnila monopol na tvrdohlavost a nekompromisnost.
,,Chci vidět svou rodinu," řekla neústupně. To se dalo čekat.
,,Uvidíš je. Jen si musíme vyjasnit pár věcí než sejdeme dolů pozdravit tvé horlivé příbuzné." Nakrabatila čelo. Viděl jsem nesouhlas vepsaný v její tváří. ,,Jaké?" otázala se se zjevnou netrpělivostí v hlase.
,,Za prvé chci, abychom dolů sešli spořádaně jako čerstvě oddaný milující pár. Půjdu první a ty mě budeš následovat. Za druhé nechci být svědkem tvé nerozvážnosti, kdy se rozhodneš své milované sestřičce povyprávět okolnosti naší urychlené svatby."
,,Narážíš na tu část, kdy jsi mě s pistolí u boku donutil si tě vzít?" zeptala se sladce. V jejím výrazu nebylo po domělé vřelosti a sladkosti ani památky. Byla tam jen hořkost, kterou vyvolaly vzpomínky na náš sňatek. Rmoutil mě pohled na její výraz plný hořkosti. Musel jsem sám sobě připomenout, že kdybych vždy jednal podle jejích přání, nebylo bychom manželé.
,,Ano, přesně. Nechci slyšet jediné křivé slovo proti našim vdavkám, rozumíš? Teď se upravíme a společně sejdeme dolů. Jacobovi a Miriam řekneme, že během tvé nehody a rekonvalescence, kterou jsi zde trávila pod moji střechou, jsme si k sobě našli cestu. Zamilovali jsme se do sebe bláznivě. A protože jsem tě připravil o panenství jsme přistoupili ke kvapnému sňatku. Omluvíme se, že jsme je nepozvali a rozloučíme se s příslibem, že po čase a utichnutí pomluv a drbů ve společnosti zopakujeme naši svatbu s takovou slávou a grácií, která se sluší šlechtickému rodu a mému postavení."
Kat na mě zírala. Nesouhlasně kroutila hlavou. ,,To nemyslíš vážně?! Mám jim vykládat tyhle tvé překroucené pohádky pocházející z tvých šílených představ?! Mám lhát lidem, na kterých mi záleží nejvíce?!" řekla rozčíleně. Založil jsem si ruce na prsou. Věděl jsem, že je to šílené a že má naprostou pravdu. Nemohl jsem to přiznat. Zoufale jsem ji chtěl a pořeboval jsem ji k životu jako vzduch nebo vodu. V posledních letech se stala důvodem a smyslem mého samotného bytí na tomto krutém světě. Někdo má panický strach ze smrti či samoty. Můj nejsilnější a panický strach pramenil ze dne, kdy se probudím a ona tu nebude. Tohle uvědomění mě přimělo k mému jednání i za cenu, že jí ublížím. Nemohu ji ztratit.
,,Chci, aby jsi se uklidnila. Zkus použít zdravý rozum." Mračila se, zkřížila paže na prsou. Bylo toho moc. Kat musí jednou pro vždy pochopit, že patří mě. Ona už nemá rodinnu, ani domov, kam by se mohla vrátit. Já jsem její manžel, rodina, domov. Její místo je po mém boku. Čím dříve to pochopí, tím dříve zajistí bezpečí své rodině a nám dvěma spokojený život. Věděl jsem, že tím, co se chystám udělat nejspíš zlomím slabý náznak důvěry k mé osobě. Musel jsem ji však donutit konečně otevřít oči.
,,Už mě nebaví ti připomínat fakt, že jsi má žena a že mi patříš. Nebaví mě ti připomínat, čeho jsem schopný. Nebaví mě ti pořád vyhrožovat, co udělám, když mě neuposlechneš," vyštěkl jsem na ni.
Napochodoval jsem ke komodě, kde jsem si pod věcmi schovával zbraň a svůj nůž z dob, kdy jsem lidem lámal krky stejně snadně jako mouše křídla.
Vytáhl jsem je a nechal jsem je vyniknout ve světle zapadajícího slunce. Chtěl jsem, aby je viděla. Věděl jsem, co v lidech vzbuzují takové předměty. Strach, nejistotu, úzkost, chaos. Všechny tyto pocity mi byly vlastní jako má vlastní krev. Proudily mi v žilách jako jed. Nemohl jsem se jich zbavit. A ta temná část mé osobnosti, která tolik let byla na výslunní, ani nechtěla. Ta část mě, která se libovala v ubližování a zabíjení druhých. Ta, která vyhledávala strach v očích svých obětí jako feťák svou drogu.
Viděl jsem v jejích očích strach jako tolikrát v očích svých obětí. Nebudu lhát bylo to děsivé a opojné. Zkoušel jsem to po dobrém. Však přístup laskavého nikdy nemá úspěch. Nelítostní vládnou, laskavý umírají.
,,Kat, chci, aby jsi konečně pochopila, že já nežertuji. Nejsem žádný gentleman, který dychtí po každém tvém pohledu a doteku. Jsem muž z masa a kostí, který se nebojí si zašpinit ruce. Pochop, že si moje, můj majetek, moje hračka, moje zábava. Jsi prostě moje. Patří mi celá tvá bytost a nikdo mi tě nevezme. Kdo se o to pokusí, tak tomu osobně proženu hlavou kulku, vykuchám ho od krku až po třísla a jeho střeva si pověsím jako dekoraci k letnímu slunovratu. Takže pokud chceš zachránit, pro mě, dva úplně bezcenné životy své sestřičky a tvého švagra, budeš spolupracovat a říkat to, co ti řeknu. Je ti to jasné?"řekl jsem ostře. Sám jsem si byl vědom ostří svého hlasu. Nebylo cesty zpět. Kat musí pochopit, co jsem zač a co jsem ochoten udělat, aby zůstala po mém boku.
,,Nebo dáš přednost ukázce mých řeznických schopností na mrtvolách tvé milované rodiny?!" Hnusil jsem se sám sobě. Byl to však jediný způsob, jak si zařídit její dokonalou spolupráci.
Kat oněměla. Kromě strachu jsem v jejím postoji zahlédl ještě něco. Zhnusení. Nastala dlouhá pauza. Ani jeden z nás nepromluvil. Chtěl jsem, aby na ni dolehla síla mých slov. Nakonec to byla ona, kdo prolomil tísnivé ticho.
,,Udělám, co po mě žádáš. Sejdeme dolů a řekneme...řekneme, že jsme se do sebe náhle zamilovali a na základě toho jsme se rychle vzali. Sehraju s tebou tu frašku pod podmínkou, že ty odporné věci, co držíš v rukou zanecháš zde a že neublížíš jediným lidem, na kterých mi záleží. Přes všechno, co si myslíš ty. Oni jsou dobří lidé a nezaslouží si nic z toho, co jsi právě popsal. Nikdo si to nezaslouží." Její slova byla přesná a ostrá jako nůž.
A máš to. Teď tě začně nenávidět. Dostal jsi to, co jsi si zasloužil svým jednáním, zašeptal posměšný hlásek v mé mysli. Na tom teď nezáleželo. Důležité bylo, že byla se mnou. Odložil jsem své věci zpátky do šuplíku komody a rázně jsem ji zavřel.
,,Jsem rád, že si rozumíme. Půjdu napřed. Uprav se. Za 15 minut očekávám tvůj příchod do salónu," přikázal jsem jí. Přikývla. Šel jsem ke dveřím. Otočil jem se k ní. Stála tam jako ztracená duše nekonečně bloudící v samotné temnotě Tartaru.
,,Až přijdeš dolů, chci, aby jsi se usmívala. Chci vyvolat dojem, že jsi šťastná novomanželka."
Přímočaře se mi podívala do očí. ,,Nemusíš mít strach. Budu se tvářit šťastně a bude to pouze jenom maska podle tvého přání." S těmi slovy přešla ke mě a rázně mi zavřela dveře před nosem. Byl jsem si jist, že jestli jsem mezi námi zasadil alespoň zrnko nějakého vztahu, tak teď jsem ho během okamžiku proměnil v neprostupnou zeď. S touto myšlenkou jsem odešel dolů vstříc svým nově nabitým příbuzným očekavající katastrofu.