Nechtěné manželství 2

7. kapitola

O ROK DŘÍVE... 

Temný pán 

Druhá rána bičem je vždy horší než ta první, pomyslel jsem si hořce. Každá buňka mého těla křičela bolestí. Bezvládně jsem zíral na špinavou podlahu, kde mou pozornost upoutal mravenec zalézající do škvíry mezi dlažebními deskami. Jak moc jsem si přál být jím. 

Přišla další rána. Výkřik se mi vydral z hrdla, aniž bych chtěl. Krutá bolest se šířila ze zad do celého mého těla po vlnách. Po několika minutách bolest odezněla, ale vzápětí se rozšířila znovu každou další ránou. Cítil jsem něco vlhkého, jak mi teče po zádech. Krev. 

Mé paže křičely bolestí. Z šedivého stropu posetými pavučinami visely zrezivělé řetězy, které pevně svíraly má zápěstí a doslova mi rozřezávaly kůži. Celou svou váhou jsem visel na nich. Na sobě jsem měl jen kalhoty. Byl jsem bos a do nohou se mi zařezávaly zbytky skla, na které jsem musel došlapovat celou svou vahou, aby si mé paže mohly na chvilku odpočinout. Zády ke mně přecházel. V ruce svíral bič. Občas s ním švihl blízko mého těla, aby ve mně vzbudil strach, že přijde další rána. Miloval mučení, speciálně mučení za použití biče. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem už v téhle kobce či kolikátý den zažívám podobné mučení. 

Někdy na mě používal bič, někdy pěsti a někdy mě prostě nechal viset za kotníky hlavou směrem domů. Nechával mě tak vždy téměř půl hodiny. Věděl moc dobře, že když mě nechá déle, zemřu. Proto mě vždy na chvíli vrátil do polohy stabilní polohy nohama dolů. Takhle to opakoval pořád a pořád dokola. Přál jsem si umřít. To mučení a samota mě vnitřně i fyzicky ubíjela. Prosil jsem ho, aby mě raději zabil. Odmítl, připravilo by ho to o zábavu. 

„Tak pro dnešek jsme skončili, ty bastarde," vykřikl můj věznitel. 

Nezmohl jsem se na odpověď. „Ačkoliv mě to velmi baví, dnes už to stačí. Začneme zase zítra," zopakoval hlasitěji vědom si, že jsem na pokraji bezvědomí. 

„Prosím, zabij mě..." 

„Ne, zaplatíš za to, že jsi se mě pokusil okrást a zabít mě. Víš, ono se nevyplácí povolání žoldnéře a nájemného zabijáka. Slyšel jsem o tobě hodně. A musím říci, že jsi pro mě veliké zklamání." 

Mlčel jsem. „Musíš snášet následky svého chování. Ber to tak, že kdybych tě předal spravedlnosti, čekala by tě oprátka."

„Stejně mě zabijete,..." zašeptal jsem do podlahy. Neptal jsem se, pouze jsem konstatoval fakta. Oba jsme to věděli a oba jsme se na to těšili. On se těšil na to až uvidí mé poslední okamžiky života a bude si užívat, jak z mého těla odchází život. Já se těšil na klidnou náruč smrti. 

„No, zatím jsi moje jediná hračka zde. Takže si dám s tebou na čas. Víš, za ty ohavné činy, které jsi spáchal, by byla pro tebe smrt milosrdenství." 

Přistoupil ke mně. Viděl jsem jeho naleštěné černé špičky bot. Kopl mě z vnější strany do kolene. Podlomilo se mi koleno a střepy z rozbitého skla lehce překonaly kůži, podkoží a zařízly se hluboko do svalu, kde se shlukovaly celá klubka nervů, která neustále vysílala do mého mozku signály s jedinou zprávou; BOLEST. Popadl mě za vlasy, zvedl moji hlavu a donutil mě podívat se mu do jeho chladných očích. 

„Ty sám si známý jako nemilosrdný zabiják bez špetky slitování. Tak mi pověz, proč bych ho já měl mít s tebou a dovolit ti umřít?!" 

Mlčel jsem. Neměl jsem odpověď, protože přes všechnu tu bolest a utrpení jsem v hloubi duše věděl, že má pravdu.