Její paní

2. kapitola

Na svatbu jsem se rozhodla si vzít šaty, které mi odpočívaly ve skříni už od mých osmnácti let a které nebyly ani koupené za mé vlastní peníze. Možná, že kvůli nim jsem začala přemýšlet nad Sárou více než běžně, ale zároveň bych nikdy nemohla koupit z mého platu lepší šaty než ty, jež jsem tehdy dostala. Chytila jsem si rameno, ale pak jsem zavrtěla hlavou a s mamkou a bratrem jsem se vydala na svatbu. Ano, i moje rodina byla pozvána.

Máma už měla jen jednu práci díky tomu, že nám někdo záhadně zaplatil dluhy, takže vypadala mnohem méně unaveně, než předtím a bratr... už byl starší a dokonce žil u nás. Ze Sářiných peněž jsme najaly lepšího advokáta a změnily druh péče, původně měl být převážně u otce, jenže nakonec se nejvíce hledělo na názor brášky, který to tak nechtěl... on chtěl totiž žít se mnou. Takže se to vlastně prohodilo a teď navštěvoval tátu pouze jednou měsíčně, dokud ho to nepřestalo bavit a neřekl mu, že už ho nechce ani vidět. Vždycky jsem ho nesnášela a takhle mi dodal další důvod, měl jedině štěstí, že to bratrovi nevadilo.

V hale jsme byli usazeni k nějakému stolu, kde jsme čekali na obřad. Mamka rychle vzala mobil a začala to tam fotit „Proč to děláš?" začala jsem se smát.

„Bůh ví, kdy zase půjdu na něčí svatbu..." řekla, přičemž probodávala pohledem nás oba. Bratr doteď neměl zájem o vztah a já... no, mamka si myslela, že jsem hráčka. Občas se za to vinila, protože někde slyšela, že za to může ona, neboť nezůstala se svým manželem, což jsme ji oba dva vyvraceli. Náhle se ale zarazila, když mobil namířila určitým směrem ke stolům.

„Jsi v pořádku?" trochu mě to vyděsilo. Pohlédla jsem tím směrem a uviděla jsem nádhernou dívku. Stále měla blonďaté vlasy, které byly ale tentokrát krátké pouze kousek pod ramena. Na sobě zrovna měla tmavě modré šaty, které se hodily k jejím očím o odstínu nebe bez mraků. Stále byla tak nádherná, jako když jsem ji viděla na posledy... jako když mě bez vysvětlení opustila. Žena pomalu otočila hlavu naším směrem s úsměvem na tváři, na což jsem rychle odvrátila pohled, abych se na ni nemusela už dívat. Bohužel mi ale stačil pohled na ni, abych cítila, jak mi buší srdce...

Naštěstí začal obřad. Jako první vešla Klára, která měla nahrazovat roly ženicha a skutečně ji dokonce doprovázela její matka, kterou usadila na její místo. Docela jsem byla fascinovaná vším, co se tam dělo, ale zároveň jsem se cítila šťastně, že jsem odmítla roli družičky... jako poslední konečně vešla Míša. Od střední školy velmi zženštila. Už měla dlouhé vlasy, které byly stále stejně tmavé jako předtím. Také měla modré oči, které snad zářily ještě více než předtím... skutečně teď byla s Klárou šťastná. Přeci jen konečně mohla být sama sebou... Vzala jsem mobil, abych si mohla vyfotit výraz mé kamarádky, protože působila vtipně, měla jsem pocit, že začne slintat.

Po konci obřadu jsem ženám okamžitě poblahopřála, nechtěla jsem je ale příliš zdržovat „Já už jsem si vzpomněla, co jsem ti chtěla říct..." řekla smutně Klára držíc mi ruku „Už sis všimnula?" oh, takže mi chtěla říct, že přijde Sára. No... hodilo by se to, abych si nebrala tyhle šaty.

„Všimnula čeho?" rozhlédla jsem se kolem sebe, chtěla jsem ji potrápit, ale moje hra mi příliš nešla vzhledem k tomu, že žena zamířila naším směrem.

„Ahoj, gratuluju..." přišla k nám Sára a chtěla potřást Míše rukou, jenže ještě předtím ji Klára zastavila. Nejspíš ji pořád nezapomněla, co všechno udělala. Blondýna se zasmála a prohrábla si vlasy, tentokrát věnovala pozornost mě „Dlouho jsme se neviděly, Jack..." zněla tak něžně.

Přikývla jsem a překřížila ruce na prsou „Potom, co jsi mě najednou bez varování opustila a od té doby ses mi ani neozvala..." snažila jsem se znít co nejchladněji „Já myslím, že půjdu zpátky na svoje místo..." s těmito slovy jsem si hodila vlasy přes rameno a šla od trojice pryč, hlavně jsem chtěla utéct před tou nádhernou ženou, která mě stále okouzlovala. Do háje...

Opět jsem si sedla ke své rodině, kde mi okamžitě přiložila mamka ruku na stehno „Jsi v pořádku?" zeptala se mě ustaraně. Bratr také působil, že se o mě bojí.

Vydechla jsem a donutila jsem se k úsměvu „Nenechme si zkazit tento krásný den Sárou a užijme si to," pak jsem celou dobu předstírala, že Sára neexistuje a že tam nesedí celou dobu sama... Po nějaké době jsem se zvedla „Dojdu si na záchod, dobře?"

„Mám jít s tebou?" zeptala se mě máma.

„Bože, už jsem dostatečně stará!" zasmála jsem se a rychle jsem zamířila pryč. Skutečně jsem šla do té místnosti, ale ne na záchod, pouze jsem se si potřebovala na chvíli odpočinout. Vadil mi ten dav? Vadila mi Sára? Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Příliš jsem se nezměnila, sice jsem začala používat make-up a svoje stále tmavě hnědé vlasy jsem si nyní nechávala narůst pod lopatky, ale jinak na mě bylo všechno stejné... úplně.

„Oh, Jack..." objevila se tam Sára a šla pomalu ke mně.

Udělala jsem od ní rychle krok pryč „Sáro... jdeš taky na záchod? Já zrovna odcházím..." chtěla jsem ji obejít, jenže ona mě přitiskla ke zdi „Co děláš?" pošeptala jsem.

Blondýně se na tváři objevil úšklebek „Jsem ráda, že máš stále ty šaty, které jsem ti tehdy koupila a pořád ti sluší jako tehdy..." rukou mi přejela po stehně, kde jsem měla šev. Cítila jsem se tak zahanbeně, měla jsem ji zastavit, ale přesto... nechtěla jsem „Jack, stále jsi tak nádherná, jako tehdy..." pošeptala mi do ucha a udělala ode mne pár kroků „Pro dnešek tě nechám být," zasmála se a opláchla si ruce „užij si svatbu, já si to chci také užít v klidu," Sára se poté otočila na podpatku a odešla. Rychle jsem se opřela o stěnu a chytila se u srdce, co to bylo?!

Pak jsem zavrtěla hlavou, musela jsem se vrátit, nebo se o mě budou bát. Sedla jsem si zpátky za rodinou „Už jsem o tebe začala mít starosti," usmála se mamka „i když pořád nemám na Robina," zasmála se. Také jsem se na ně nervózně usmála, nedovedla jsem si představit, co by dělali, kdyby mě tam načapaly se Sárou.