Její paní

7. kapitola

Držela jsem si kořen nosu a litovala všech svých životních rozhodnutí, jak jsem vůbec mohla Sáře dovolit něco takového v té knihovně. Zavrtěla jsem hlavou, teď jsem byla v práci, nemohla jsem na něco takového myslet! Nikdo tam ale nebyl, vydechla jsem a vzala jsem do rukou knihu, kterou jsem si půjčila „Tohle rozhodně nebudeme moct číst..." musela jsem se teda porozhlédnout po obchodě a vybrat, co budeme číst příště bez ohledu na to, jestli to je vůbec v knihovně.

Zaslechla jsem zvonek a otočila jsem se k zákazní... k Sáře, pak jsem od ní bez jakéhokoli pozdravu odvrátila hlavu „Dobrý den," pozdravila mě poklidně a šla za mnou „copak Jack? Trápí tě něco?" tiše se zasmála.

„Ano, jsem na tebe naštvaná," překřížila jsem ruce na prsou „opovaž se ke mně přiblížit víc, než je třeba. Řekni mi, co chceš a jdi pryč..."

Blondýna mě ale neposlechla a přiblížila se ke mně nebezpečně blízko, rychle jsem od ní udělala pár kroků dál, než jsem nabourala do regálu. Byla jsem v pasti „Jack..." žena mě chytila za ruce a pomalu si se mnou propletla prsty „Chci tebe..." její tvář se začala nebezpečně přibližovat. Moc dobře jsem věděla, že jestli mě políbí, tak se od ní nebudu moct odtrhnout, naštěstí mě zachránil zvonek naznačující příchod dalšího zákazníka.

Rychle jsem od sebe Sáru odstrčila „Dobrý den..." zaslechla jsem mi povědomý hlas a šla jsem rychle k pultu „A...ahoj Jack," nervózně mě pozdravila mladá dívka. Byla vysoká asi tak jako já a hubená. Vlasy měla hnědé dlouhé k ramenům a její modré oči působily ještě zcela nevině. Moc dobře jsem věděla, že je ještě studentkou střední školy a to sice třetího ročníku.

„Ahoj Moniko," usmála jsem se. Bruneta ke mně rychle došla „co to bude dneska?"

Monika vydechla „Doma mám až moc knih, takže si nemůžu koupit nic dalšího," působila smutně „takže tu jsme pro doporučení, co bych si měla půjčit v knihovně..."

Zasmála jsem se „Tak celkově by sis měla šetřit peníze, ale také můžeš prodat knihy, které se ti třeba nelíbily..."

„Ani náhodou! Všechny ty knihy jsi mi doporučila ty..." odkašlala jsem „teda vlastně... líbí se mi... a určitě někdy přemluvím rodiče, abych mohla svoji knihovnu zase rozšířit," nervózně se podrbala po hlavě.

„Takže to doporučení?"

Dívka rychle přikývla „Doporuč mi toho raději víc, chci si přečíst něco dalšího a nevím, co všechno tam mají..."

Pousmála jsem se „Jistě..." začala jsem dívce doporučovat různé knížky, které si ještě nekoupila. Očkem jsem pohlédla na Sáru, která tam stála v rohu s překříženýma rukama a nejspíš čekala, až Monika konečně odejde. Štvalo ji to, což mi přišlo jako perfektní stav... Pak jsem spolu s dívkou začala řešit knihu, kterou nedávno dočetla. Nakonec tam byla dost dlouho, než odešla.

Ohlédla jsem se k rohu, kde stála blondýna očekávajíc, že už tam nebude, jenže tam stále čekala... sice podrážděná, ale pořád tam byla. Polknula jsem „Proč tu ještě jsi?" nervózně jsem se zeptala.

„Ta holka... kdo to je?" otázala se mě tiše. Z jejího pohledu jsem si ale všimla, že trochu žárlí.

Překřížila jsem ruce na prsou, neměla právo se takhle chovat. Před několika lety najednou zmizela a až teď se vrátila, aby se chovala, jako kdyby se nic nestalo „Stálá zákaznice..." poklidně jsem odpověděla.

„To sis nevšimla, že tě má ráda?" popozvedla obočí.

Vydechla jsem „A co když ano? Nemá to s tebou nic společného..."

Sára pootevřela pusu, ale poté ode mne odvrátila tvář a pouze tiše pošeptala „Zařídím, aby to se mnou něco společného mělo..." stále zněla chladně. Zarazilo mě to, nevěděla jsem, co má v plánu.

Zavrtěla jsem hlavou „Prostě mi řekni, co chceš, ať už to mám za sebou..." pronesla jsem smířeně.

„Už jsem ti to dneska řekla..." pyšně zvedla hlavu hledíc mi do očí „chci tebe Jack a nehodlám tě přenechat nikomu jinému, už vůbec ne nějaké malé holce..." polknula jsem. Musela jsem se opřít o regál, protože jsem měla pocit, že by se mi jinak podlomily nohy. Všimla si mé reakce... Ušklíbla se, opět měla navrch a opět na mě měla ten vliv jako na střední. Sára se ke mně přiblížila a něžně mě pohladila po tváři. Přivřela jsem oči, odvracejíc od ní tvář, nakonec mě ale zachránil její mobil, který náhle začal zvonit. Pustila mě, aby se mohla podívat na to, kdo ji volal „Myslím, že jsem tady dneska stála už dost dlouho..." usmála se „uvidíme se později, Jack..." a s těmito slovy odešla. Nevěděla jsem ani, kdo ji prozvonil, ale stejně jsem té osobě byla vděčná, protože mi zachránila život... víceméně.

S výdechem jsem si sedla na židli a položila hlavu na pult. Unaveně jsem přivřela oči, vždycky jsem myslela na Sáru a teď... zarazila jsem se „Zase na ní myslím! Počkat!" rychle jsem si stoupnula, pak jsem si ale chytila kořen nosu „Musím s tím začít něco dělat... tohle už je nemožný..." otočila jsem se na podpatku „Ještě... ještě jsem nenašla tu knížku..."

„Tak, jak bylo v práci?" zeptala se mě s úsměvem mamka, když jsem přišla domů.

Unaveně jsem se na ni podívala „Začíná to být dlouhý..." tiše jsem se zasmála „Možná potají začnu zavírat i o víkendech..." doma mě určitě Sára nenajde „Kdybys potřebovala něco důležitého, tak budu v pokoji, ale radši bych byla dneska nerušena... chci být sama..." nečekajíc na matčinu odpověď jsem za sebou zavřela dveře.

Lehla jsem si na postel a pohlédla na strop... už toho bylo vážně moc. Zavřela jsem oči a opět jsem před sebou viděla tvář blondýny. Ruka mi pomalu sjela po břiše až k mému rozkroku... Chvíli jsem ji pouze držela na místě, než jsem s ní ale šla pod kalhotky, abych se začala trochu dráždit. Začala jsem vlhnout, nakonec jsem se neudržela a pronikla jsem do sebe, přitom jsem si přiložila ruku na prso, které jsem si u toho začala mačkat. Nebylo to ale dost, ať jsem se škádlila sebevíc, ať jsem se snažila udělat... tak mi to nestačilo. Chtěla jsem víc, chtěla jsem, aby se mě Sára dotýkala. Zrychlila jsem pohyb prstů v sobě a zároveň dostala ruku pod podprsenku začínajíc si škádlit bradavku. Silně jsem se kousnula do rtu přemýšlejíc, co všechno by mi mohla dělat, kdyby tady byla... už jen představa, že by mě nutila se samotnou dráždit, a přitom by mě sledovala, mě vzrušovala. Nakonec jsem se udělala ze samotné představy, to se mi dlouho nestalo. Vydechla jsem a otřela jsem si prsty do kapesníku, který jsem okamžitě vyhodila do koše „Jsem fakt nemožná..." pošeptala jsem.