Její paní

Doslov

Milí čtenáři,

je tu konec další mojí povídky. Tentokrát pokračování příběhu Její pes... dost dlouho jsem ten příběh odkládala z různých důvodů. Jeden z hlavních bylo, protože jsem to původně chtěla psát z pohledu Sáry, ale moje kamarádka (o které už jsem přes dva roky neslyšela) mi řekla, že kdybych to měla psát za ní, tak se k tomu nikdy nedokopu. Což by byla nejspíše pravda, Jack a její preference přeci jen vždycky vycházely ode mě a asi bych se nedokázala postavit do role Sáry, dominantní sadistky. 

Můj finální popud byl ale jeden z mnoha komentářů, který se mě ptal, kdy bude další díl (který jsem neměla slibovat). Už jsem to nechtěla dál odkládat, tak jsem se do toho pustila a chtě nechtě (spíše nechtě) jsem to dopsala. Nakonec jsem ale k téhle povídce spíše začala cítit... nespokojenost... jsem ale ráda, že se vám, čtenářům, tohle dílo líbilo. Vaše slova mě velmi povzbuzovala, abych to nevyhodila do koše. 

Někdo se v komentáři ptal, jestli vydám někdy podobný příběh. Myslím si, že ne, nebo alespoň ne vyloženě zaměřený na 18+. Když jsem psala Její paní, tak jsem se vždy nejvíce sekla u erotických scén, rovněž jsem si nikdy nebyla jistá jejich kvalitou. To, že jsem nevěděla, jak je pořádně napsat, jsem vždy vynahrazovala snahou udělat každou nějakým způsobem odlišnou (a to i v porovnání s povídkou Její pes). Doufám, že ale dáte šanci i mým jiným povídkám, které nebudou tak erotické, ale vždy lesbické s velkou dávkou romance. 

Další povídka tady bude asi (snad) za tři týdny. Řekla jsem kamarádce o cover na poslední chvíli a omylem jsem ji řekla špatný termín (o týden dýl), takže tentokrát to bude později. Ještě teda musím doufat, že na mě ona nezapomněla během pár týdnu... ukázka:

„Trvalo vám to..." pronesla klidně „dáte si čaj Lady Chanaret?" zeptala se mě. Její temně modré oči si mě prohlížely, jako kdyby mi mohla vidět až do duše. Zároveň jsem si již byla jistá, že věděla, proč tu jsem, ale vůbec nevypadala vystrašeně. Naopak na jejích sytě rudých rtech se začal rýsovat drobný úšklebek.

„Ne... co má být tohle za hru?" zeptala jsem se jí místo toho, abych ji dovolila mluvit.

„Hru?" zasmála se a stoupnula si „Tohle není hra... i když si občas přeji, aby byla," zamířila ke skleněným dveřím, které otevřela „ale blíží se to konci. Už zbývá poslední krok..." došla k zábradlí balkónu a podívala se ven, přitom začala mávat.

Rychle jsem šla za ní a podívala se, ke komu hledí. Před hradem stála celá armáda, spolu s mnoha dalšími lidmi. Někteří nechápali, co se děje, ale jiní ukazovali na mě. Dotkla jsem se rudého šátku kolem svého krku a vydechla jsem.

Ještě menší drobnost, než vás úplně propustím ze spárů mého doslovu. Zjistila jsem, že mě absolutně nebaví dělat covery, a nechci být znovu na pospas svojí kamarádce (u které se modlím, že mi skutečně udělá ten cover tentokrát na čas). Kdyby tady byla nějaká milá duše, co by byla ochotná mi s tím pomoct, moc bych to ocenila (kvalita stačí, jako kdybych to dělala já, může to být i kreslený).