Její paní

28. kapitola

Sára zívnula a opět si lehnula do postele vedle mě, už přicházela do hotelu o něco dřív, ale stále unavená. Celou dobu jsem se na ni dívala, než jsem se rozhodla ji pohladit po hlavě "Musí to být těžké, jestli to je až moc, tak můžeš změnit práci..." pošeptala jsem.

Přítelkyně se na mě otočila a usmála se "Není to až moc, já to zvládnu..." to sice říkala, ale nic to neměnilo na tom, že jsem se o ni bála. Žena si se mnou náhle propletla prsty "Zítra máš čtení, že jo?" trochu mě to zarazilo, ale poté jsem přikývnula. Moc jsme o tom nemluvily, od té doby co mě jednou překvapila v knihovně, mě tam už nerušila "Co takhle, kdyby sis tam vzala tu knížku, kterou jsem ti koupila? Je pořád tvoje oblíbená?"

"Kterou jsi mi koupila?" hned po vyslovení téhle věty mi došlo, o jaké knize mluvila "No, ono v tom kroužku jde o to, abych těm dětem pomohla procvičovat čtení, a tuhle knihu nikde neseženeš... moc dobře to víš..." vydechla jsem. A rovněž jsem nechtěla nikomu to dílo půjčit do rukou, sama jsem se za to trochu styděla.

"No právě, nikde ji neseženeš. Co takhle, kdybys jim tentokrát pro změnu četla jen ty? Určitě to ocení, přeci jen máš líbezný hlas a spojený s tou knihou..." pohladila mě po tváři a dala mi pramen vlasů za ucho.

Tiše jsem se zasmála „A proč mě tak přesvědčuješ? Půjdeš mě zase navštívit?"

Žena se zívnutím zavrtěla hlavou „Vždyť víš, že nemám teď vůbec čas..." s těmito slovy mi dala pusu na obočí „jen mi to přišlo jako dobrý nápad..."

Přivřela jsem oči „Máš pravdu... je to dobrý nápad..." nakonec jsem uznala „určitě jim to vadit nebude," zasmála jsem se.

„Mhm..." už zase usínala.

Kývnula jsem „Dobrou noc Sáro..."

„Dobrou..." bylo její poslední slovo, než usnula.

Pousmála jsem se, jediné co mi chtěla říct, bylo o knize, kterou mám zítra číst a pak hned usnula „Miluju tě..." pošeptala jsem a také jsem se ponořila do svých snů.

Hned po práci jsem se vydala k sobě domů pro knihu, nikdo tam nebyl, ale nepřišlo mi to až tak divný. Pokrčila jsem rameny, vzala jsem si dílo a rychle jsem zamířila do knihovny, neměla jsem tolik času. Jenže když jsem se dostala tam, kde jsem vždy předčítala, tak tam nikdo nebyl... nikdo na mě nečekal. Zarazilo mě to, většinou už tam dávno bylo pár dětí, aby mohly sedět v přední linii. Nechápavě jsem se začala rozhlížet kolem sebe, než jsem došla za knihovnicí „Dneska nikdo nepřišel?"

Pracovnice na mě pohlédla „Nikdo nevolal... třeba je nějaká dopravní špička, tak tu chvíli ještě počkejte..." překvapivě zněla chladně. Trochu mě to zarazilo, ale nakonec jsem se rozhodla si sednout zpět na svoji židli. Sklopila jsem hlavu otevírajíc svoji knihu, pomalu prolistovávajíc stránky. Znala jsem ji nazpaměť a už jsem dávno měla naplánováno, jakou část přečtu... jestli přijdou. Pomalu jsem se dostala k ní, abych ji mohla založit. Když jsem znova od díla zvedla hlavu očekávajíc přicházející děti, tak tam stále nikdo nebyl. Tohle se mi nikdy nestalo a zrovna když jsem přinesla svoji nejoblíbenější knihu. Přitiskla jsem si ji k hrudi a zklamaně jsem vydechla. Nastala celá a... nikdo nepřišel. Kousnula jsem se do rtu, pomalu jsem se zvedla. Nemělo cenu tu být, jenže jsem si pak všimnula, že do místnosti vešla Klára s Míšou, obě dvě se snažily tvářit vážně. Nechápala jsem to, udělala jsem pár kroků dozadu, abych se mohla opět usadit. Až teď jsem si všimnula, že měly obě na sobě černé kalhoty s košilí a sakem „Královna přichází!" zvolala moje kamarádka. S těmito slovy otevřely dveře dokořán.

Do místnosti vešlo pár děvčat, které začaly házet červené lístky, a pak je následovala Sára oblečená jako královna z knihy, jež jsem držela v rukou. Za ní pak pokračovali chlapci s dřevenými meči v rukou. Tiše jsem se zasmála, už jsem věděla, kam všichni zmizeli „Sáro, co tady děláš?" zeptala jsem se „Budeš dneska číst se..."

Poslední dotaz jsem ani nemohla doříct, protože když ke mně došla, tak si náhle kleknula na koleno „Princezno... já nejsem ta, co by se za normálních okolností ucházela o něčí ruku, ale vy... vy mi za to stojíte. A proto i pro vás klečím na kolenou a žádám vás o vaši ruku. Utěšíte moje opuštěné srdce a uděláte mě tou nejšťastnější královnou v tomto krutém světě?" recitovala slova z knihy.

Zakryla jsem si tvář dílem a tiše jsem pošeptala „Proč přede mnou klečíte... to já bych měla klečet před vámi a žádat vás o ruku..." přednášela jsem odpověď, než jsem si také kleknula „Vezmete si mě a stanete se mou?" celou dobu jsem si zakrývala obličej, ale cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy štěstí.

„Jack, vezmeš si mě?" zeptala se mě znova Sára.

„Ano... vezmu," natáhla jsem k ní ruku, aby mi mohla nandat prstýnek, ale stále jsem měla přiloženou knihu na obličeji.

Žena se zasmála „Možná jsem ti měla říct, ať si vezmeš nějakou malou knížku, kdybych věděla, že to umíš nazpaměť..." s těmito slovy mi jej dala na prst „Miluju tě, Jack..."

Konečně jsem dostala odvahu ukázat tvář své přítelkyni „Taky tě miluju..." pošeptala jsem.

Sára se spokojeně usmála a dala mi pusu na prst s prstenem „Teď budeš vládnout se mnou..."

Přikývnula jsem „Princezna, která neznala svět a královna, která z něj znala jen to nejhorší, spolu vytvořily království plné štěstí a bohatství..." obě jsme si stoupnuly.

Přítelkyně se podívala na děti za námi a dala mi rychlou pusu „Slíbila jsem jim, že budeš dneska číst... a jestli budeš chtít, tak i pomůžu..." podrbala se po hlavě. Podívala jsem se směrem ke dveřím a všimla jsem si, že už tam naši přátelé nebyli, trochu mě to překvapilo, pak mi ale došlo, že jsme skutečně měla stále čtení a ony by tu musely sedět a čekat, možná mi pomoct se čtením.

Usmála jsem se „Dobře, sedni si. Já si dojdu pro žid..."

„Ne!" zastavila mě „Ty si sedni, já si dojdu pro židli!"

„Víš, kde jsou?" neodpověděla mi a vyběhla z místnosti.

„Tam nejsou židle..." vydechla jsem, chtěla jsem jít za ní, ale potom jsem si všimla rozzářených dětí.

„Jak jste se poznaly?!" „Jak dlouho se znáte?" „Jak dlouho spolu jste?" „Já jsem nevěděla, že někoho máte..." začaly se mě ptát jeden přes druhého na různé věci ohledně našeho vztahu „Je na vás hodná?" „Co na ní máte ráda?" ale také i ohledně Sáry.

Polknula jsem, ale potom jsem začala o nás mluvit, samozřejmě jsem vynechala všechno špatné a vytvořila z našeho vztahu takovou pohádku pro děti. Brzy se ale vrátila žena, trochu jsem očekávala, že bude převlečená vzhledem k tomu, jak dlouho ji to trvalo, ale zůstala ve svém kostýmu „Co ti tak dlouho trvalo?" pošeptala jsem.

Žena mi nandala korunu na hlavu „Menší detail..." usmála se.

Vydechla jsem „Ty jsi pako..." přítelkyně se zazubila. Pak jsme spolu začaly číst pohádku, podle které byla Sára oblečená.

Na konci hodiny jsem se dívala, jak všichni pomalu odcházely se svými rodiči „Sáro, jak dlouho jsi tohle plánovala?

„Už nějakou dobu," usmála se „ale do pochodu se to dostalo až od doby, kdy jsem odcházela brzo a přicházela velmi pozdě..." dala mi pusu na obočí „teď už se ti budu moct více věnovat a budeme spolu také moct plánovat svatbu..." s přikývnutím jsem ji chytila kolem paže. Přitom jsem si dala pozor, abych měla svůj nový prsten na očích.