Její paní

14. kapitola

„Ještě, že sis připravila oblečení předem," tiše se zasmála Sára před obchodem.

Podívala jsem se na mobil a přikývnula jsem „Děkuju, že jsi mě sem dovezla..." měla jsem ještě trochu času. Ohlédla jsem se na ni „Užila jsem si to s tebou, ten víkend..." okamžitě jsem od ní odvrátila obličej. Rychle jsem se zvedla z auta „Tak já půjdu!"

Blondýna mě ale chytila za ruku „Jack," podívala jsem se na ni snažíc se nějak zakrýt své rozpaky. Na ženině tváři se objevil příjemný úsměv „taky jsem si to užila, ale tenhle týden na tebe nebudu mít moc času..." dala mi pusu na klouby.

Zavrtěla jsem rychle hlavou „To je v pořádku, nemůžeš přece každý den stát u mě v obchodě..." řekla jsem vážně.

„Kéž bych mohla..." zněla upřímně, pak mě ale silou donutila se k ní sehnout a dala mi pusu „Tak se uvidíme..."

„Uvidíme se..." rozloučila jsem se s ní. Následně už jsem se pouze dívala, jak odjíždí ve svém autě. Otočila jsem se a zamířila jsem do obchodu. Celou dobu jsem ale nemohla přitom přestat myslet na Sáru, než mi došlo, že žena několikrát zmínila věci, o kterých jsem ji předtím neřekla. Zamyslela jsem se, jak je mohla zjistit. Podívala jsem se do mobilu na své kontakty a napsala Míše „Neměla bys někdy v blízké době čas?"

„Já? Mám čas každé večery, ale Klára to má teď trochu nacpaný..."

„To nevadí, já chci mluvit jen s TEBOU, v soukromí. Vlastně ani nechci, aby o tom Klára věděla."

„... No dobře, tak se můžeme sejít," chvilku ji trvalo, než mi odepsala, ale nakonec mi to potvrdila. Dohodly jsme se na překvapivě brzké setkání, kdy jsme si měly spolu dát večeři v nějaké restauraci poblíž mé práce v ten samý den „a čeho se to teda týká?" ještě se mě zeptala.

„To ti raději řeknu, až se uvidíme osobně..." poklidně jsem ji poslala poslední zprávu, než jsem se vrátila do své práce. Míša mohla být osoba, která měla nejblíže k odpovědím na mé dotazy.

Šla jsem k restauraci, kde už stála Míša „Nemusela jsi čekat tady..." řekla jsem místo pozdravu. Zrovna měla na sobě kostýmek, ale nejvíce bolestivě působily vysoké lodičky, které měla na nohou. Všimnula jsem si, že to nebyl jediný problém... po manželce mé kamarádky se ohlíželo spoustu mužů a i některé jiné dámy. Rychle jsem ji chytila za předloktí a šla jsem s ní do budovy „pojď, nebo mě Klára zabije..."

„Eh?" šla za mnou nechápavě.

Beze slova jsem nás usadila k nějakému rohovému stolu „Ahoj..." pozdravila jsem s úsměvem Míšu.

„A...Ahoj?" působila stále tak zmateně. Myslím, že ji zachránila servírka, která nám donesla menu a tím pádem ji dala čas na rozmyšlenou „Dáme si i večeři?"

„S tím počítám..." něco jsem si na rychlo vybrala spolu s colou.

„Tvoje oblíbené?" položila mi další otázku, pro změnu ale působila o něco jistěji.

Popozvedla jsem obočí „Ne... Ani ne..." ušklíbnula jsem se a opřela jsem bradu o ruku „ale nejraději mám svíčkovou, nejlépe domácí..."

„Oh..." několikrát kývnula.

„Co, řekneš to Sáře?" zeptala jsem se se smíchem.

„Eh? Jak to víš?" trefila jsem se.

Vítězoslavně jsem se ušklíbnula „Takže jsi to všechno vážně řekla Sáře? Všechny ty informace o mě? O mém oblíbeném jídle v té čínské restauraci? Nebo o tom, že jsem měla více přítelkyní, poté, co odjela?" Míša se zarazila a vypadala, že chce každou chvíli utéct „Přemýšlela jsem nad tím, jak jsi ji vlastně mohla pozvat na svatbu... takže s tebou nepřerušila kontakt, že?"

Žena sedící naproti mě chvilku zaraženě seděla, než pouze kývnula „Neříkej to Kláře..."

„Proč přerušila kontakt se mnou, ale s tebou si psala teda dál?" smutně jsem se na ni podívala „Najednou zmizela, nic mi neřekla... tys mi taky nic neřekla, a přitom jste celou dobu spolu byly v kontaktu..."

Míša mi rychle chytila ruce, její prstýnek na prstu se zablyštil a připomněl mi její boj po odchodu Sáry „Já ti to nemohla říct a ani teď ti to nemůžu říct. Sára se s tebou skutečně nemohla spojit, ale nebylo to, protože nechtěla... Já jsem s ní mohla být v kontaktu jedině, protože se naši rodiče znají a byly jsme kamarádky z dětství," podrbala se po hlavě „víš, jak to bylo, že? Se Sárou jsme začaly... zkoušet, a pak se z toho stal náš zvyk, takže bylo těžší přestat..." rychle zavrtěla hlavou a chytila si tvář „Bože, co to říkám..."

Vydechla jsem „Chápu, chápu... takže mi nehodláš nic říct?" ušklíbnula jsem se.

„Slíbila jsem Sáře, že ti nic neřeknu..." zamyslela se „No, vzhledem k tomu, že jsi mi pomohla získat Kláru zpět, tak ti něco prozradím..." ah ano. Poté, co Sára odjela, jsem schválně zvala Míšu s námi ven, aby se mohla dvořit Kláře, dokud jí moje kamarádka skutečně nedala druhou šanci. Bylo to ale jen, protože jsem věřila, že ji žena přede mnou skutečně milovala, a měla jsem pravdu. Pousmála jsem se a teď mi z toho ještě něco kápne „Sára mluvila jenom o tobě..."

Tato slova mě zarazila, pootevřela jsem pusu, abych řekla něco dalšího, ale nakonec ze mě stejně nic nevypadlo. Číšnice nám naštěstí donesla jídlo, takže jsme začaly jíst, tentokrát v úplně tichosti. Co jsem z téhle schůzky zjistila? Sára byla v neustálém kontaktu s Míšou, která jí o mě sdělovala informace, nemohla z nějakého důvodu komunikovat se mnou a také mluvila jen o mně „Zklamaná?" náhle mě přerušila z mého dumání Míša „Vážně ti toho nemůžu příliš říct, ale až bude Sára připravená, tak ti jistě všechno řekne..." pousmála se.

Zamyslela jsem se „Nepiš ji o dnešku, ale řekni ji, že je moje nejoblíbenější jídlo domácí svíčková s důrazem na domácí... moc nemusím tu v restauracích..."

„Neznamená to, že teda máš nejraději svíčkovou od maminky?" ušklíbnula se.

Pokrčila jsem rameny „Já ji umím uvařit taky dobrou a Robin s mamčinou pomocí taky... jen ať se Sára snaží..."

„To spíš zní, že chceš Sáru potrestat. Co když umí vařit?"

Popozvedla jsem obočí „A umí?" naposled, když jsem ji viděla, tak neuměla.

Žena přede mnou se podrbala po hlavě „Ne... nemyslím si..."

„Oh! Třeba bude trénovat na tobě!"

„To nevím, jestli by bylo vhodné. Nejen, že nechci riskovat svůj život kvůli tvé svíčkové, ale taky musím dávat pozor na svoji ženu..." podívala se na svůj prstýnek s úsměvem „na Kláru... nemusí zrovna Sáru a nemyslím si, že by byla nadšená, kdybych najednou začala náhodně ochutnávat jídlo, co by mi Sára vařila..."

Přikývnula jsem „S Klárou... to je vždycky trošičku těžší, než by muselo..." ušklíbnula jsem se.

„Ale ne, já ji miluju takovou, jaká je..." znechuceně jsem se na ni podívala. Brzy jsme dojedly a vzhledem k tomu, že jsme už neměly, co dalšího probírat, každá jsme se vydaly směrem domů.