Její paní

3. kapitola

„Tak jaká byla svatba?" zeptal se mě šéf, zatímco jsem uklízela knihy, které nám nově přišly, do polic knihkupectví, v němž jsem pracovala.

„Bylo to fajn, děkuju vám, že jste mi dal volno..." usmála jsem se.

Muž se zasmál „Samozřejmě! Svatba je velká věc, nemohl bych tě nutit tady být celou dobu!" přikývla jsem. Nemohla jsem si přát lepší práci, skvělé prostředí, skvělý šéf a milý zákazníci. Moje mzda byla překvapivě také docela vysoká na to, o jakou práci šlo.

Konečně jsme zařadili poslední novou knihu, a spokojeně jsem šla vyhodit krabice „Ale nemusíte se bát, už si brát volno nějakou dobu nemám v plánu..."

„Oh! To je dobře!" rychle mi šel naproti šéf a... byl příliš lehce oblečený na to, že ještě nebylo léto. Také jsem si všimla, že měl v ruce kufr „Já pojedu na dovolenou! Na měsíc!"

Spadla mi čelist. Na měsíc?! Kde na to vzal?! Měl jenom knihkupectví ne? Ne?! „Cože?!"

„Samozřejmě, že dostaneš velký bonus a dovolím ti v ty čtvrtky stále chodit do knihovny jako vždy..." usmál se mile a zamířil ke dveřím „občas ti přijde nějaká zásilka s knihami, samozřejmě ti dám předem vědět..." a se smíchem odešel. Nemohla jsem na to nic říct.

S výdechem jsem si sedla za pult, takže mi teď automaticky naskákaly směny od pondělí do soboty a od osmi do šesti, kromě čtvrtka. Zaskučela jsem a vzala jsem do ruky papír s izolepou, abych mohla přilepit upozornění, že ve čtvrtek budu končit ve dvě odpoledne. Dříve jezdil jen na týden, ale nikdy na měsíc... beru zpět veškerou svoji chválu na nadřízeného, akorát mě naštval. Vrátila jsem se do knihkupectví a rozhlédla se kolem sebe, takové ticho... Přejela jsem po hřbetech knih a zamířila do dětských. Zaslechla jsem zvonek dveří a rychle jsem se otočila k zákazníkovi „Dobrý de..." zarazila jsem se.

Sára se na mě usmála „Dobrý den..."

„Co tady chceš?" zeptala jsem se ji docela chladně.

Blondýna si začala prohlížet knihy „Jak to se mnou mluvíš? Já jsem tady jako zákazník..." ohlédla se na mě „Co bys mi doporučila, Jack?"

Polknula jsem „Co... co hledáš?" zeptala jsem se jí a šla jsem k ní „Žánr? Autora?"

„Hmmm... chtěla bych si přečíst něco, co máš ráda... takže nějakou pohádku hádám? Máš pořád ráda pohádky?" zeptala se mě zamyšleně. Působila, že to myslí skutečně vážně.

Přikývla jsem „Mám..." šla jsem k dětské sekci a vybrala jsem knihu, kterou jsem se rozhodla číst ve čtvrtek v knihovně „tahle je dobrá. Není sice moje oblíbená, ale ty víš, že ta není běžně k sehnání..." podala jsem ji Sáře „může být?"

Žena se usmála „Dobře," podívala se na obsah. Opravdu se o to zajímala „vypadá dobře. Tak tu beru," vrátila mi ji, abych ji mohla naúčtovat.

Chvíli jsem ji zaraženě pozorovala, než jsem se vzpamatovala a nechala ji to zaplatit. Sára se spokojeně usmála a zamířila ke dveřím „Na...nashledanou!" rychle jsem se s ní ještě rozloučila slušně.

Blondýna se na mě otočila „Nechovej se na mě jako k cizí," na tváři měla nádherný úsměv „uvidíme se, Jack..." a s těmito slovy zmizela ve dveřích. Vydechla jsem a sklouznula jsem na zem, cítíc, jak mi buší srdce. Proč mi to dělala... najednou se jen tak objeví a začne se chovat, jako kdyby se nic nestalo.

Práce, která mi běžně utíkala rychle, nyní trvala snad staletí. Byla jsem nadšena, když už jsem konečně mohla zamknout obchod a tak nějak jsem tajně očekávala, že před ním na mě bude čekat Sára, jako dříve na mě čekávala před školou. Zmýlila jsem se, s čímž přišlo i trochu zklamání, ne že by mi to slíbila, nebo že bychom spolu vůbec něco měly. Vlastně se tady jen zcela náhodně objevila a akorát mě začala znervózňovat její přítomností. Všechno je to její vina! Naštvaně jsem šla domů a rovnou do svého pokoje ignorujíc rodinu „Všechno v pořádku?" nervózně otevřela dveře mamka s ustaraným pohledem.

Vydechla jsem „Ano, jen mě trochu naštval šéf, protože se rozhodl na měsíc náhodně zmizet..."

„Jen tak?" také ji to překvapilo.

„Jen tak," přikývla jsem, než jsem se pousmála „ale řekl, že mi přidá, takže alespoň něco z toho..." vydechla jsem. Nemohla jsem ji říct, že mě do toho všeho začala trápit Sára svojí vlastní existencí... vlastně mě ničila už dávno předtím, kdy jsem na ni nedovedla zapomenout. Zavrtěla jsem hlavou „Takže se o mě nemusíš bát..."

Bylo to zvláštní, chodila kolem nás spousta lidí, ale přitom jsem tam stejně stála a měla přes sebe pouze přehozený kabát, který jsem měla stejně rozepnutý, takže bylo vidět moje nahé tělo „Sáro... tohle je trochu moc..." pošeptala jsem a pohlédla ženě do očí, která mě chytila za boky. Na tváři měla svůj úšklebek.

„Jsi si jistá, že to nechceš? Mám teda přestat a nechat tě navždy?" rukou mi začala přejíždět po stranách a pomalu mířila k mým prsům. Ah... věděla, jak mě dostat, ostatně jako vždy „Takže... jestli chceš, abych pokračovala, tak si ten kabát sundej..."

Odvrátila jsem od ní zahanbeně hlavu, chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale obě jsme moc dobře věděly, že tomu podlehnu. Sundala jsem ze sebe poslední kus oblečení a ukázala ji tak celé své tělo „Spokojená?" pošeptala jsem „Můžeš se mi už konečně věnovat? Tohle začíná být utrpení..." chytila jsem blondýně ruku a přiložila ji ke svému rozkroku „Nikdo mě nedokázal uspokojit tak jako ty..."

„Hezky o to prosíš..." vypadala spokojeně, ale stejně se mě pořádně nedotýkala. Začínala jsem se cítit zoufale, jenže potom mi začalo docházet, že je něco špatně... kromě toho, že jsem stála uprostřed davu a nikdo si nás nevšímal, tak jsem ani necítila žádný chlad, žádný vítr na to, že jsme stály venku, přitom mi ani nebylo vedro.

Probudila jsem se ve svém pokoji, ještě byla tma, a když jsem zkontrolovala čas, tak jsem zjistila, že jsou teprve pouhé dvě hodiny ráno. Vydechla jsem a přivřela jsem oči, abych mohla znova spát, jenže to nešlo. Strčila jsem si ruku mezi nohy cítíc, jak vlhká tam jsem „Bože... viděla jsem ji jen dvakrát a dělá mi tohle..." pronikla jsem do sebe dvěma prsty a začala jsem se pomalu dělat „Nesnáším tě..." zavřela jsem oči, před očima jsem opět viděla tu nádhernou ženu... Kousnula jsem se do rtu „Tak moc tě nesnáším..." zrychlila jsem svoje pohyby, ale potom jsem přestala. Neuspokojovalo mě to, vyndala jsem ruku z kalhot a otráveně jsem vydechla „Nesnáším tě, Sáro..." zabručela jsem si sama pro sebe, pak jsem zavřela oči. Naštěstí se mi povedlo usnout a naštěstí se mi už nic dalšího nezdálo.