Její paní

19. kapitola

Upozornění: Nedělejte to! Je to nezákonné a to v jakékoli podobě! 

Seděla jsem v obchodě u pultu a měla jsem před sebou knihu, kterou jsem ale nečetla. Pouze tam ležela, zatímco jsem zasněně přemýšlela nad tím, co se stalo o pár dní předtím se Sárou. Od té doby jsem s ní nemluvila. Měla by se mi omlouvat, ale ve finále nic... hádám, že jsem pro ni nakonec nebyla tak důležitá. Byla jsem pouhá zábava, kterou používala na zabití času. Otráveně jsem vydechla „Nebylo to takhle vlastně i na střední?" pošeptala jsem si sama pro sebe.

Všimla jsem si náhle přicházející blondýny, trochu mě to zarazilo. Narovnala jsem se na židli, jako kdyby z mé předchozí polohy mohla poznat, že jsem myslela na ni. Jakmile otevřela dveře, tak mi došlo, že má ruku za zády „Dobrý den," pousmála se „jak se máš, Jack?"

Překřížila jsem ruce na prsou „Jak to myslíš, jak se mám? Konečně už mi zmizely ty otisky na zápěstí..." pořád jsem se cítila trochu podrážděně „Doufám, že sem jdeš si jenom něco koupit, protože teď jsem v práci..."

Sára se podívala na hodinky „Tak já chvíli počkám..." a s těmito slovy šla ode mě o kus dál prohlížejíc si knihy.

Náhle do obchodu vběhla další zákaznice, Monika „Stihla jsem to..." vydechla.

Tiše jsem se zasmála „Proč jsi sem běžela?"

„Já..." podrbala se nervózně po hlavě „teď jsem neměla moc času kvůli přijímačkám na vysokou a kvůli maturitám..." přikývnula jsem a opřela jsem se o pult poklidně ji naslouchajíc. Očkem jsem si všimnula, že se na nás Sára začala dívat, přitom nevypadala nadšeně. Těšilo mě to „no a chtěla jsem vás zase vidět..."

„Oooh... tak to jo, a máš nějaké speciální přání?" usmála jsem se.

„Spe... speciální přání?!" zjevně ji to zarazilo, pak ale zavrtěla hlavou „R...rande?" pošeptala se sklopenou hlavou.

Vydechla jsem „Moniko, o tom už jsme spolu mluvily... nejdříve po maturitě."

„Ale, za chvíli budeme mít po maturitě, tak to můžeme naplánovat už teď!"

Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou „Nejdříve po maturitě..." očkem jsem se znova podívala na Sáru, která vypadala ještě naštvaněji. Cítila jsem, jak se mi na tváři tvořil úšklebek „Když už jsi tady, přála by sis nějakou knížku?"

Moniku se tiše zasmála „Stále nemůžu, ale... nechcete si chvilku jen tak povídat, o knihách?"

Přikývnula jsem „Tak můžeme chvíli, dokud nebudu zavírat. Dobře?" mladé dívce se na tváři opět vytvořil velký úsměv. Bylo mi ji trochu líto, protože jsem neměla v plánu s ní jít na žádné rande a teď jsem ji použila k tomu, abych naštvala blondýnu, ale alespoň působila šťastně. Příště až přijde, tak ji určitě odmítnu tak, aby to pochopila. Po nějaké době se se mnou Monika rozloučila a pomalu odskákala pryč.

„Co s ní máš v plánu?" zeptala se mě chladně Sára, zatímco šla pomalu ke dveřím. Přehodila cedulku z otevřeno na zavřeno, než zase zamířila k mému pultu „To s ní chceš něco mít?"

Pokrčila jsem rameny „Co já vím, to ti Michala neříkala, kolik jsem měla přítelkyň?" stoupnula jsem si, abych ji viděla do očí. Blondýna konečně odložila to, co celou dobu držela za zády. Byla to velká kytice, ani mi ji ale nedala do rukou, vlastně k tomu ve finále nic neřekla. Naopak beze slova šla za mě. Polknula jsem „Co... co děláš?"

Náhle mi chytila hlavu a silou mě donutila se ohnout. Bez otálení mi stáhnula kalhoty i s kalhotkami a plácla mě přes zadek. Zaskučela jsem bolestí, přesto nepřestávala. Myslím, že byla spokojená, až když jsem měla rudé hýždě, protože po pár plácnutí mi strčila nelítostně prsty mezi nohy. Nebylo to ale těžký, díky předchozímu plácání jsem již byla totiž vlhká „Jack..." pošeptala mi do ucha.

Chtěla jsem zvednout hlavu, ale ona mi ji chytila a donutila mě ji mít na pultu „Sáro..." co po mě chceš? Měla jsem chuť se ji zeptat, ale bála jsem se její reakce.

„Copak to nechápeš?!" konečně mluvila „Miluju tě, tak proč mi to děláš?!"

Zarazilo mě to a do očí se mi nahrnuly slzy. Takže to pro ni skutečně nebyla hra? Cítila to stejně? „Sáro taky..."

„Oh můj bože..." nemohla jsem domluvit, žena mi natáhnula kalhoty a v rychlosti se vytratila ve dveřích.

„Počkej, Sáro!" udělala jsem pár kroků, ale poté jsem zakopnula o vlastní nohy. Zaskučela jsem, když jsem spadla na nos. Opět jsem se zvedla, ale přitom jsem cítila, jak mi po tvářích teče ještě více kapek vody, tentokrát ne štěstí. Jak mohla utéct? Když mi to konečně řekla?! Pak jsem si vzpomněla, že jsem měla její telefonní číslo, rychle jsem ji zavolala, abych ji dostala zpátky, ale nezvedala mi to.

Zamknula jsem obchod a rozhlédla jsem se po Sářině autě, ale nebylo tam. Došlo mi, že jsem idiot. Vydechla jsem, snažíc se potlačit další pláč a zamířila jsem pomalu domů. V tu chvíli jsem chtěla být úplně jinde, ale věděla jsem, že mě do hotelu jen tak nepustí jako návštěvnici mojí... přítelkyně? Ano, od teď to je moje oficiální přítelkyně. Zahodila jsem svoje boty a zamířila jsem do pokoje, kam jsem si lehnula unaveně do postele. Kytici jsem ještě předtím nechala volně ležet na stole, ale jinak jsem s ní nic neudělala. Hlasitě jsem vydechla „Teď budu muset najít svoji novou přítelkyni..." zamračila jsem se. Jen tak si utéct... zalapala jsem po dechu, opět jsem musela zadržovat vzlyky.

„Jack?" náhle máma otevřela dveře „Co se děje? Vletěla jsi do dveří a..." okamžitě se zarazila „Co se děje?" rychle šla k mé posteli „Jsi nemocná? Něco tě bolí?"

Podívala jsem se na rodiče „Sára mi řekla, že mě miluje... ale pak utekla a teď nevím, jak se s ní spojit..." dala jsem si ruku přes tvář „Já ji taky miluju... a ona si jen tak uteče! Ani mi nezvedá telefon..." rychle jsem si sednula a podívala se matce do očí „Co když zase zmizí?! Beze slova? Co budu dělat?!"

Mamka mě v rychlosti objala „Jack, uklidni se..." pošeptala mi do ucha „Sára určitě už jen tak nezmizí. Třeba se stydí, jen ji musíš dát čas," otřela mi slzy „nebo možná ji vyděsily tvoje slzy," usmála se.

Přikývnula jsem „Hádám, že ji budu muset dát čas..." pousmála jsem se „ale víš co, mami? Jsem vážně šťastná, že mi to řekla... doufám, že se mi znova postaví vstříc a bude se mnou..."

Pohladila mě se smíchem po hlavě „No vidíš, takhle je to lepší, když se usmíváš," pak se zvedla a podívala se na stůl „Hádám, že ta kytice je od Sáry? Co takhle, kdybych ji dala do vázy? A potom si dáme večeři..." 

Omlouvám se za brutální zpoždění, ale ve vydání nové kapitoly mi bránily dvě věci. Její obsah (povídky mám napsané předem) a taky zkouškové, protože jsem denně přehlcena textem a do toho dělat korekturu je mi trochu nepříjemné. Tenhle rok je asi nejhorší zkouškové, jaké jsem zažila a to to nejsou ani hlavní předměty, ze kterých budu mít státnice. Jsem unavena, jsem vyšťavená a už ani nepíšu povídky (což neznamená, že s tím úplně přestanu, jen si dávám dvou měsíční pauzu), to se mi mimochodem do té doby ani během zkouškového nestalo... příští týden se to pokusím vydat včas, ale nic neslibuju.