Její paní

20. kapitola

Už se blížilo k druhému týdnu, co jsem o Sáře ani neslyšela a začínala jsem toho mít plný zuby. Podívala jsem se na své mobilní kontakty, pokusila jsem se místo své nezvěstné přítelkyně vytočit Michalu, ale ani ta mi to nezvedala. Nespokojeně jsem zavrčela přemýšlejíc, jestli ji podplatila, ale pořád jsem měla eso v rukávu. Někoho, koho nemůže druhá nikdy odmítnout. Vytočila jsem s drobným úsměvem její manželku „Ahoj Kláro, nechtěla bys někam zajít?" snažila jsem se znít co nejveseleji.

„Co potřebuješ?" úplně jsem cítila z jejího tónu hlasu, jak nevěřícně zvedala obočí „Poslední dobou jsi o mě ani nezavadila... nejsme náhodou nejlepší kamarádky?" začala dramatizovat.

„Ugh..." poslední dobou obsadila veškerý můj čas Sára. Podrbala jsem se po hlavě „No... to... to ti nemůžu jen tak zavolat a... zajít s tebou někam?"

„Povídej, co potřebuješ?"

„Ty mě vážně znáš skrz na skrz... asi bude lepší, když ti to řeknu osobně, alespoň na mě budeš moct být naštvaná z očí do očí... a s tím je spojená i moje žádost, protože potřebuju, abys domluvila tvojí manželce, která mi nezvedá telefon..."

„Míša ti nezvedá telefon?! Jak ti může nezvedat telefon!" překvapilo mě, že se spíše zabývala tím, že se dovoluje její žena mi nezvednout telefon, než tím, že ji asi naštvu.

Tiše jsem se zasmála „Takže... možná bude nejlepší se sejít u tebe? Přeci jen je to celé takové osobní," a radši budu zabita v soukromí než někde v kavárně.

Klára mi řekla, že Michala měla v sobotu odejít, ani ji nechtěla říct kam a proč, takže ji za trest zalhala a rovněž ji oznámila, že někam jde. Jednak chtěla, aby se mi její žena nevyhýbala a mohla mi z očí do očí vysvětlit, proč mi nezvedá telefon, a pak ještě z ní vytlačit vysvětlení, proč všechna ta tajemství... přede mnou, toho jsem zrovna nemusela být přítomna.

Zazvonila jsem u nich doma, na což mi moje nejlepší kamarádka s úsměvem otevřela, ale pak mě překvapivě chytila za ruku „Pojď, jdeme teda ven!"

Popozvedla jsem obočí „Já myslela, že půjdeme k tobě?"

„Míša je ještě doma," pošeptala „tak zajdeme na kafe a pak se vrátíme..." to už pronesla hlasitě. Ani jsem nestihla se pořádně vzpamatovat a táhla mě pryč, do kavárny. Výhoda byla, že Klára mohla říct, že nelhala.

Když jsme se usadily a objednaly si naše kafe, tak na mě kamarádka okamžitě spustila „Tak, co je ta věc, pro kterou tě mám chtít zabít?" během telefonátu jsem myslela, že na to úplně zapomene a teď na to šla úplně přímo. Ještě k tomu na veřejnosti.

„No já myslela, že to probereme u tebe doma, abys mě nezabila na veřejnosti..." nervózně jsem se zasmála.

„Tady to bude lepší, na veřejnosti tě určitě nezabiju..." zněla naprosto klidně, přitom se ovšem usmívala a vypadala, že už je připravena být naštvaná „tak spusť, co tak strašného jsi udělala, že tě mám chtít zabít?"

Nervózně jsem se podrbala po hlavě „No... mám přítelkyni..." první slova jsem pronesla normálně, než jsem tiše dodala „asi..."

To zjevně neslyšela, protože se mě okamžitě zeptala „Proč bych byla naštvaná? Já jsem ráda, že sis konečně našla někoho! Už to je dávno! Jsem ráda, že jsi zase šťastná... a kdo to je? Znám ji?"

„Ano a moc dobře..." v tu chvíli ji spadl úsměv z tváře. Proč? Protože jsme se nepohybovaly ve společných kruzích a jediný známí byli spolužáci, kteří mi dali do pití drogy a Sára... „Ano, je to ona..." odpověděla jsem ji na její otázku, než se mě stihla zeptat „ale trochu přede mnou utekla, takže potřebuju, abys donutila tvoji manželku, aby mi Sáru sehnala..."

Začala se mračit „Jak víš, že zase někam nezmizela?"

Nemohla jsem ji říct, za jakých okolností jsem se rozhodla, že je Sára moje přítelkyně, takže jsem si nakonec odkašlala „Prostě to vím..."

Zjevně mi to nevěřila, ale nakonec přikývnula „Dobře, už jsem ti stejně slíbila, že Míše domluvím..." Klára se mnou poté příliš nemluvila, byla naštvaná a bylo ji to vidět na tváři. Já věděla, že mě budeš chtít zabít, chtěla jsem ji říct, jenže jsem na to neměla příliš odvahy, takže jsme také raději mlčela a pouze poklidně pila svoji kávu.

Když jsme to konečně dopily, tak jsme opět zamířily k ní domů. Za dveřmi jsme ale slyšely tlumené hlasy. Klára popozvedla obočí, ale poté beze slova odemknula dveře „Míšo?"

Míša k nám rychle doběhla „Co tady děláš tak... Jack?!" skoro vykřikla moje jméno, proč se tvářila tak vyděšeně.

Já se na ni naopak usmála „Ahoj, rozhodly jsme se nakonec jít k vám..." snažila jsem se znít klidně, ale poté jsem se podívala za Michalu „Máš návštěvu?" na to už mi ale neodpověděla, protože naproti mně vyběhla Sára, ale místo toho aby mě přivítala radostí, tak mě obešla a pokračovala rychle v cestě pryč. Otočila jsem se za ní „Sáro!" otočila jsem se za ní. Přesto, že jsem v životě příliš necvičila, tak jsem se rozhodla za ní rozběhnout „Sáro!" byla docela rychlá a moje nulová fyzička tomu nepomáhala „Sáro... počkej!" lapala jsem po dechu.

Blondýna se však náhle zastavila „Jack, co to proboha děláš?"

Chytila jsem si nohy a zvedla jsem ruku lapajíc po dechu, to je běhání tak těžké? Sára ke mně pomalu došla a začala mě něžně hladit po zádech, abych se mohla konečně rozdýchat. Poslepu jsem jí chytila tričko, aby mi už nemohla utéct „Ty... ty... to ty mi utíkáš..." zvedla jsem hlavu, abych ji mohla pohlédnout do tváře a všimla jsem si jejího bolestivého výrazu, přitom mě stále hladila po zádech.

„Co mám dělat, vždyť jsem tě rozbrečela..."

„To byly slzy štěstí, ty idiote!" skočila jsem ji do náruče „Potom jsem teda byla smutná, že mi moje přítelkyně jen tak utekla a ani mi nezvedala telefon..."

„T...tvoje přítelkyně?" pomalu začala dávat ruce kolem zad a na hlavu „Já myslela, že mě začneš nenávidět..." v tom krásném momentu, kdy už jsme si konečně utřídily naše pocity, na nás začaly padat kapky deště. Zarazila jsem se a zvedla jsem hlavu, ještě před chvílí bylo slunečno „Bože, pojď se rychle schovat..." chytila mě za ruku a rychlou chůzí se mnou šla určitým směrem, nevím ani kam. Mezitím se však začal déšť stupňovat, přitom jsem cítila, jak mi promoká oblečení. To mě v tu dobu ale tak neznepokojovalo, jako když jsem si všimnula, že Sára byla celou dobu bosá „Pojď dovnitř..." s těmito slovy mě probudila Sára z mého snění a já si všimnula, že mi otevřela dveře od zadních míst auta.

Posadila jsem se tam a pak jsem poplácala vedle sebe „Je mi zima... pojď mě zahřát..." natáhla jsem k ní ruce. Sára se pousmála a sednula si ke mně, ale ještě předtím, než mě objala se, natáhla přes sedačky a vyndala deku.

Přetáhla ji přes nás a až poté dala ruce kolem mě „Je to lepší?"

„Mnohem..." zabořila jsem hlavu do jejího ramene „co ty a nohy?"

Sáru to trochu zarazilo, než se tiše zasmála „Ano, úplně jsem na to zapomněla..." dala mi pusu na obočí „Hlavní ale je, abys byla v pořádku ty... tvoje zdraví je přeci jen to nejdůležitější..." pokračovala a stále mě líbala na totéž místo.

„Sáro...rty mám přece tady," usmála jsem se a nahnula jsem k ní. Přítelkyně sezasmála a políbila mě.